článek pro časopis Art & Antiques, duben 2017
recenze výstavy Lukáše Karbuse v Polansky Gallery v Praze
Celý článek je také online přístupný pro předplatitele ZDE
Obdélná plocha monitoru na němž píši tento text vystupuje ve večerním šeru proti svému okolí podobně, jako vitrážové okno v interiéru gotické katedrály. Aktivní LED podsvícení je stejně jako svit pronikající oknem oproti svému okolí, které světlo pouze odráží, naplněno intenzivnějším pocitem zpřítomnění. Umění pozdní antiky a středověku oceňovalo právě onu emanující záři, zářící přes materiály jako je sklo či onyx. Novoplatonské chápání tohoto vyzařování jako estetické reprezentace vyššího bytí dnes ale nahradila čistě biologická fixace jedince, přijímajícího proud dat v podobě světelných paprsků tryskajících z obrazovky.
Velkoformátové akvarely Lukáše Karbuse z posledních let mi něco z oné aktivní barevnosti vitráží či průzračnosti LED podsvícení od počátku připomínaly. Jejich křehkost a barevná čistota orámovaná precizními liniemi stejně tak může připomenou estetiku současné vektorové grafiky i kontury tradičních vitráží. Samotná technika akvarelu, při níž se pigment vpíjí do bělostné hmoty papíru je k vyvolání onoho efektu barevného přísvitu pronikajícího přes pevnou hmotu přímo ideální. Ostatně posloužila kdysi i k vizuálnímu vyjádření teoretických modelů barvy od J.W.Goetha či P.O.Rungeho. Něco z tehdejší posedlosti romantiků psychologickou a symbolickou váhou barevného spektra ostatně můžeme v estetické rovině nalézt i v Karbusově práci. V tom má ovšem již své slavné předchůdce v akvarelové tvorbě mistrů Bauhausu Johannese Ittena a Paula Kleea. Tento odhadovaný umělecko-historický rodokmen však může být jen jedním z úhlů pohledu na Karbusovo dílo. Druhé východisko můžeme shledávat v jeho původním sklářském vzdělání a přímém vztahu ke krajině a severočeskému venkovu, kde trvale pobývá. Tento umělec, jemuž přinesla zviditelnění především jeho nominace na Cenu Jindřicha Chalupeckého v roce 2015, vstoupil na pražskou uměleckou scénu v roli venkovského solitéra, živícího se zemědělstvím a po volných večerech vytvářejícího svá díla. Jeho tvorbu přitom však rozhodně nešlo označit za lidovou či naivní v běžném slova smyslu, jeho kresby i obrazy jsou naopak nepochybně obdařeny vysokou sofistikovaností, která se naivity dotýká asi na stejné úrovni, jako díla zmíněného Rungeho či Williama Blakea. Ona původní naïveté, která znamenala přirozenost a nevinnost bez negativních konotací, je u těchto tvůrců jakýmsi překročením prahu od pouhé technické dokonalosti směrem k autenticitě. Přitom ona cesta i u Lukáše Karbuse vede právě přes k dokonalosti dovedený výtvarný přístup a přes moment když se jeho důsledné aplikování stává jakousi druhou přirozeností, autonomní přírodou. Konstruktivní přístup s nímž přistupuje Karbus k budování svého díla může připomenout i tvorbu jiné současné autorky pracující v médiu velkoformátové kresby – Němky Jorinde Voigt, jejíž založení je jinak podstatně odlišné. U obou ale hraje důležitou roli vztah mezi systémem vytvářeným kresbou a linií (u Voigt definovaný konceptem, u Karbuse formálním geometrickým řádem) a křehkostí barevné plochy rozpíjeného pigmentu. Zatímco u některých Karbusových kreseb, zachycujících krajinné a folklórní situace zůstávaly tyto dva prvky v přísné rovnováze, někdy v jeho kresbách dochází i k jejich vzájemnému potýkání, balancující mezi krystalickým řádem a organickou fluidní plochou. Ona plošnost, zbavená iluzivní hloubky obrazového prostoru, spojená s krystalickým řádem uchopených přírodních motivů však stále zůstává jeho zásadním výrazovým prostředkem. Jeho kresby – vitráže jsou stále naplněny harmonií a hlubokým klidem, které mohou velkoměstského člověka roztěkaného všudypřítomnou dynamickou vizualitou až znepokojit svou jinakostí. Pokud bychom hledali v dějinách umění co nejbližší analogii, mohli bychom narazit na tvorbu uměleckého seskupení Die Gläserne Kette počátku dvacátého století a především pak na vizionářské krystalické krajiny Wenzela Hablika. Na rozdíl od Hablikových expresionistických, nadpřirozenou září emanujících horských těles a krystalických katedrál si však Karbusovy výjevy drží svoji důslednou plošnost a až intimní vztah ke v daném obrazovém řádu přebudované krajině. Jeho současná výstava v pražské Polansky gallery se vyznačuje jeho zájmem o lesní prostředí v podobě strukturovaného zájmu o jednotlivé prvky jež jej tvoří. Tato disciplinovaná výtvarná meditace napjatá mezi konkrétním detailem a obecným abstraktním řádem také ukazuje nakolik se v posledních letech Karbusova tvorba vyvíjí především v rámci již dosažených výrazových prostředků, současně však odhaluje, že ještě ani zdaleka nevyčerpala své možnosti (stačí srovnat s předchozí autorovou výstavou u Polanského, která proběhla roku 2014). Něco o charakteru Karbusova tvůrčího založení může možná ukázat i jeden drobný detail. Je jím jeho adjustace velkoformátových kreseb na stěnu prostřednictvím skleněných kroužků, které svou průzračností dobře korespondují s lehkostí a čistotou kreseb. Jako kruh dokonalý a transparentní v nekonečném koloběhu uzavřený běh přírody je také něco, co bychom mohli cítit za onou nevyčerpatelnou harmonií přítomnou v Karbusově tvorbě.
ART HAS NO HISTORY 