VERONIKA ČECHMÁNKOVÁ: VŮNĚ NADĚJE

Profil umělkyně pro časopis Art & Antiques, říjen 2020

Minulost vyplněná spirálou cyklického života našich předků je něčím, co se nám v různých ostrůvcích tradic i folklóru vybavuje nejen v řadě symbolických forem a zvyků, ale i v takových drobnostech, jako je vůně a chuť podomácku vyrobeného chleba nebo vzduch prosycený čerstvě posečeným senem či slámou.

https://www.artantiques.cz/veronika-cechmankova

S těmito fragmenty tradice usídlenými v naší imaginaci, kde přežívají v současné naprosto odlišné situaci naplněné dynamikou konzumní touhy pozdního kapitalismu neustále přeskakující mezi svými cíli, si ve svých dílech často pohrává i Veronika Čechmánková. Její tvorba ale není pouhou sázkou na konfrontaci exotična folklóru s kontrastním dneškem, naopak je veskrze aktuální, nehledí zpět do minulosti, ale posouvá onu zmíněnou tradiční zklidňující chuť směrem k její pozitivní aplikaci do budoucna. I když v její tvorbě občas nalezneme i polemičtější či ironický moment, vycházející ze střetu oněch dvou realit, výsledkem je vždy především hravá syntéza, v níž se materiály, artefakty, procesy a rituály stávají součástí jiného chápání současnosti, zklidnění odkloněného od tyranie vektorů všednosti konzumní společnosti.

Rozsáhlá instalace autorky v pražské Futuře nazvaná Přicházíme v míru (2018), kterou tvořily chlebové spirály vinoucí se všemi prostory a integrované do kurátorského projektu s díly dalších umělců, si s hravou nadsázkou přivlastnila onen tradiční archetyp domácího pečení (jejž řešila již ve své předchozí tvorbě) v podobě spekulativní hry, nastavující s etnografickou ironií zrcadlo dravosti současného světa. Na místě autorkou upečené těsto se současně stalo sochařskou formou i vonící rituální nabídkou chleba jako symbolu mírového uvítání.

Ve své videoperformanci nazvané Dialog s předešlým (2019) autorka vystupuje v roli jakési cvičitelky fitness, která ovšem divákům předvádí sestavu, jež je nečekaně tradiční i funkční, jelikož je odvozena od pohybů prováděných při sečení kosou, tedy činnosti spjaté s každoročními venkovskými polními a lučními pracemi. Tento aspekt je ještě zdůrazněn artefakty, které při tom používá. Tyto dřevěné, kosu připomínající objekty jsou doplněné rukojeťmi uhnětenými a upečenými z těsta. Stejně jako byl člověk v tradičním světě venkova v neustálé symbióze s elementárními předměty a procesy zapojujícími ho do koloběhu kulturní krajiny, jsou tyto objekty průnikem mezi tělesností autorky a procesy, s nimiž pracuje. I přes to, že je v tomto díle přítomen i ironický nadhled, pramenící už z inspirace autorky současnými (paradoxně volnočasovými) kurzy sečení, výsledkem je především rituální symbióza, v níž umělkyně jako jakási šamanka současnosti hněte časoprostorovou hmotu sociálních a kulturních forem.

Tři různobarevné figury, které rozehrály dialog tvarů, symbolů a forem ve výstavní instalaci Meeting Point (2019), mohou stejně tak být vzdálenými vzpomínkami na archaickou kulturu idolů, ale i figurkami na herním poli dnešní tak amorfní a fluidní konzumnosti, jíž se tak rádi necháváme pasivně formovat. Můžeme hádat, zda nákupní tašky, které postavy nesou, a v nich obsažené suroviny, jako je chléb, vejce i přivěšené cetky, jsou jejich loveckými síťkami rozkoše konzumního fetišismu, nebo potřebným vybavením šamanek k nějakému rituálu. Nadsázka, s níž autorka k symbolice své scénicky pojaté instalace přistoupila, z ní vytváří ikonickou situaci, stavějící nadčasový most mezi současností a naší kulturní pamětí.

Autorčina nedávná instalace Datura Match (2020) ještě více ukazuje její novější směřování k výrazné senzualitě symbolické řeči barev a tvarů. Křehký, amorfní, a přesto velmi opojný jazyk jejích velkoformátových manipulovaných fotografií i sochařských objektů divákovi zprostředkovává extatický zážitek spojený s opojením z vítězství i z intoxikace. Kulturní i biochemickou roli durmanu obecného, v historii majícího úlohu v řadě rituálů, autorka rozvíjí ve hru, v níž znova se spekulativní volností uchopuje symbolické konstelace tradic minulosti i současné spotřební kultury a vrhá svou výtvarnou kostkou v dalším tahu své tvůrčí partie.

Veronika Čechmánková je tvůrčí osobnost, která si v českém uměleckém prostředí v posledních několika letech dokázala vybudovat výraznou a specifickou pozici. I když jednotlivé výrazové prostředky, které využívá, nejsou samy o sobě v širokém mediálním proudu dnešní tvorby ničím výjimečným, o to víc vystupuje do popředí schopnost této umělkyně jejich prostřednictvím artikulovat komplexní a ve svém sdělení velice přesvědčivý autorský svět, díky její tak často výše citované hravosti neustále roztáčející hru s řečí kulturních symbolů a forem, zbavených lineárního historismu a vstupujících do intenzivního proudu aktuálního prožitku.

Veronika Čechmánková (*1996) studuje od roku 2016 na pražské FAMU v ateliéru fotografie. I když je médium fotografie jejím východiskem, v aktuální tvorbě posledních let realizuje své projekty především v podobě instalací či objektů. Výrazná jsou ale i její performativní videa. Ve své práci, příznačné důrazem na plasticitu a tělesnost, reaguje na svoji zkušenost s tradicemi folklóru i obecnější archetypální kulturní symbolikou a úlohou rituálu. Mezi její výrazné projekty patří participace na výstavě A Guiding Dog for a Blind Dog (2018, Futura, Praha), její videoperformance Dialog s předešlým (2019), uvedená i na několika zahraničních festivalech (BF Artist Film Festival London, DAS Experimental Film Festival, Brooklyn NY) či výstavy Meeting Point (2019, Světová 1, Praha) a Datura Match (2020, City Surfer Office, Praha). V současnosti připravuje výstavní projekt pro pražské Karlin Studios.