Následující text jsem pojal z velmi osobního hlediska. Moc doufám že tím předem neodradím potencionální čtenáře. Pokládám to vzhledem k tématu, které silně formovalo můj dosavadní profesní i osobní život za nezbytné. Současně se ale snažím celé téma uvést do širšího obrazu současné kultury, umění i role kterou v nich situace takto postižených lidí hraje. Možná to pomůže trochu osvětlit řadu stále pro mé okolí nepochopitelných situací, ale také přispěje k pochopení hledisek, které jsou především v lokálním prostředí velmi často ignorovány, či jednostranně deformovány různými zneužitími strategií, točících se kolem tak módních pojmů péče či inkluze.
Text je pracovní verzí podrobnější studie…
Byla to velice dlouhá performativní akce, probíhající několik hodin v průběhu soumraku až do hluboké tmy. Velmi jsem si její průběh jako divák užíval. Sestávala se z řady událostí po cestě parkem. Většina z nich byla velmi tělesná, ať již ve smyslu tanečním nebo intimity interakce aktérů i publika. K jejímu konci nás její autorky zavedly k malému jezírku, na jehož břehu nás nechaly posadit se a jedna z aktérek nás začala zapojovat do jakési verbální, rituálně působící slovní hry. Chvíli jsem se snažil zapojit, brzo se ve mně ale z čisté bezmoci vzepjaly emoce, už nebylo „my“, už jsem zůstal jen izolovaně bezmocný a osamocený já. Jakákoliv moje snaha o aktivní přístup by akorát znamenala narušení celým proběhlým večerem vybudované atmosféry pro všechny zúčastněné. Zeptat se opakovaně na již sdělená pravidla či na slova která účastníci opakovali bylo v daném proudu komunikace de facto nemyslitelné. Smutně jsem vstal a vydal se s brekem na krajíčku temným parkem pryč dolů z kopce směrem ke světlům a zvukům večerního města. Někam, kde budu jen jedna figurka z mnoha, anonymní součást masy, aniž by po mě bylo vyžadováno abych slyšel, rozuměl a dle toho reagoval a nekazil pravidla hry a kolektivu.
Tato zdánlivě banální epizoda, pro mne ale byla vyvrcholením řady takových situací, do nichž jsem byl v průběhu svého „diváctví“ současného umění již mnohokrát postaven. Přes mou přehnanou reakci danou mou osobní hypersenzitivitou, byla ale bolestivější již proto, že jsem byl kurátorem této akce, i když danou část se mnou autorky tak nějak nekonzultovaly. Jistě, již bez roku dvacet let v různé míře aktivně působím jako kurátor i kritik v prostředí české umělecké scény a na řadu specifik spojených s mým fungováním jakožto „neviditelně“ tělesně postiženého, jsem si mohl zvyknout či se vůči nim nějak adaptovat. Možná je to ale daň za zdánlivou normalitu mého image jakožto fyzicky zdravého* bílého muže, který byl vždy chtě – nechtě řazen do této kategorie. Neméně je to pak dané mou letitou snahou se s mým hendikepem v prostředí tvořeném de facto jen zdravými – tedy ne analogicky senzoricky postiženými lidmi, jeho popíráním a maskováním nějak vyrovnat, byť to sebou vždy neslo řadu drobných i větších traumatizujících situací.
Neustálá nejistota, grotesknost, stres i úzkostné stavy spojené s nejistotou přebývání v oné hraniční zóně mezi všední normalitou s níž dobře zapadnete do každodenní mezilidské interakce a světem odlišnosti, v němž platí naprosto jiná pravidla pro vnímání a komunikaci. S tím spojené velmi křehké pozice sebevědomí, jistoty projevu a sebejistoty pozice v daném společenském kontextu. To je odvrácená strana tohoto liminálního přebývání těžce nahluchlého, ale díky technice ne zcela hluchého člověka, v aktivní roli uprostřed většinové společnosti. Aspoň pokud se nespokojí s nějakou izolovanou a tedy podřadnou rolí, kde mu jeho komunikační schopnosti nebudou dělat takové problémy. Kdysi mi třeba jedna známá vychvalovala, jak to proti mně prý v pohodovém klidu zvládají nějací nahluchlí pomocní technici v divadle a galerii.
V současném umění se asi nejreprezentativnějším a i nejpříznačnějším příkladem přístupu k podobné problematice, spojené ale v tomto případě s absolutní ztrátou sluchu, které jedince posouvá do společensky jasněji vymezené zóny tvořené oním druhým zmíněným světem, tvorba americké, nyní v Berlíně působící umělkyně Christine Sun Kim. Ta právě ony mody komunikace, odlišnosti a s nimi spojené osobní i společenské důsledky ve své konceptuálně orientované tvorbě systematicky ohledává. Jejím častým tématem je možná na první pohled paradoxně svět zvuků, který slyšící ale i neslyšící obklopuje. Pro autorku, která vyrostla v izolovaném sociálním kontextu znakující rodiny a ke komunikaci často používá překladatele je to poněkud nezvyklé téma. Její zájem o otázky zvuků tedy přichází tak nějak zvenčí – vstoupila do něj jako umělkyně a výzkumnice, jako do pro ni zcela neprozkoumaného teritoria. Dává jí to zcela novou svobodu, podobnou kosmonautovi, který se odpoutal od samozřejmosti zemské gravitace. Smysl bez kterého vyrůstala a jehož i bez uší celým tělem vnímatelné podněty byla naučena ignorovat, se jí stal polem kreativního výzkumu.
Jistě, sémantická rovina myšlení a komunikace lidí, kteří se primárně nenaučili danému mluvenému a psanému jazyku, ale zcela odlišně strukturované znakové řeči (což je typické právě pro americké prostředí), může vést ve vztahu ke čtení, psaní a dalšímu využití slov k pocitu jazykové deprivace. Byť na druhou stranu izolovaným komunitám mezi sebou navzájem komunikujících neslyšících dává určitou pozici sebejisté autonomie a vnitřní svobody. V případě Christine Sun Kim a jejích aktivit jistě kreativní pohled na zvuk a jeho chápání může přinést leccos nového a osvěžujícího i zcela slyšícím jedincům. Velmi podstatný je zde ale také moment, kterým postižená v rámci své celospolečenské emancipace hraje prostřednictvím své tvorby velmi aktivní roli a není pouze manipulovaným objektem a tvůrčím materiálem zdravých tvůrců či teoretiků v jejich vlastní mocenské hře, spojené se současnými pojetími „péče“ a „moci“ v progresivním kulturním prostředí.
Sám jsem jako někdo, kdo v raném dětství vyrůstal se zcela zdravým sluchem, za tuto možnost naučit se slyšet a mluvit velmi vděčný. I dnes, když jsou mé možnosti poslechu kvalitativně velmi omezené, si díky tomu například mohu ve své hlavě po řadě poslechů složit, rekonstruovat a „přehrát“ i velmi komplexní hudební skladby, jejichž celost mi při jednom poslechu neodvratně uniká. Nemluvě o mé díky tomu zjevně lepší schopnosti dekódovat slyšené a znatelně slabšímu přízvuku mého vlastního hlasu (jak je jeho posunutá tonalita typická pro jedince co tuto možnost před ztrátou sluchu neměli). I mne se ale již někteří lidé víckrát ptali odkud jsem a kde jsem se naučil česky.
Slyšet a vědět kdy co říci a být slyšen je prostě nezpochybnitelný základ zdravého sociálního života ve většinové společnosti. Je to spojeno nejen s čistě fyziologickou funkčností daných smyslových orgánů, ale také s řadou psychologických, psychosomatických a v delší časové rovině i neurologických faktorů, které silně ovlivňují schopnosti, možnosti a dovednosti daného jedince se takovým způsobem „zdravě“ uplatnit.
Nechci být ale zase takový negativista, i v životě takto postižených se najdou světlé, až radostné momenty, dané kupodivu právě jejich odlišností. Deprivace sluchových podnětů a s nimi spojených mozkových procesů však neodvratně vede ke zostření jiných smyslů. Zatímco u zrakově postižených je to naopak, v případě absence slyšení se i z mé vlastní zkušenosti stává zrak a vizuální percepce, ale také tělesné podněty cítěné kůží, dominantními zdroji vjemů. Tam kde pro vás jinak je podnětem k ohrožení blížící se zvuk, tam najednou mnohem větší roli hraje v blízkosti vržený stín nebo nečekané mihnutí v periferním vidění. To má značný vliv i na celkové vnímání vlastní tělesnosti a mechanismů s nimiž reagujeme na okolní impulzy. Představme si jak takový posun může ovlivnit například pohyb tanečníka, především při improvizačních formách. Najednou je prostor, světlo, stín a pohyb ostatních mnohem silnějším hybatelem než jakákoliv hudba či jí definovaný rytmus. Také verbální narativ filmu – i když je přepsaný titulky, je najednou mnohem více upozaděn za silou vizuální řeči kamery a návštěva muzea umění se bez audiokomentáře stává mnohem hlubším zážitkem gest, barev, světla, tvarů a obrazového prostoru.
V průběhu mé praxe kritika výtvarného umění i současného tance jsem si tyto aspekty začal čím dál více uvědomovat. Ještě víc vystoupily do popředí, když jsem se o dané tvorbě a mém pohledu na ní začal bavit se „zdravými“. Často při tom vyniklo, nakolik kladu mnohem větší důraz na momenty s výše zmíněným spojené, než ostatní, pro něž hrál často větší roli narativ, hudební doprovod či naopak rovněž lépe verbalizovatelný institucionální kontext.
Možná že pro řadu výtvarných umělců z dějin umění, u nichž víme, že v průběhu svého života přišli zcela či aspoň výrazně o schopnost slyšet, hrály i tyto aspekty svou roli v jejich ještě intenzivnějším vnoření se do vizuálního média. Současně je ale zřejmé, že společenské a hlavně psychologické důsledky takové deprivace rozhodně měly i řadu negativních efektů. Zatímco významný britský malíř 18. století Joshua Reynolds i přes svou výraznou společenskou a akademickou pozici bral ztrátu svého sluchu s jistou nadsázkou a humorem, jak to můžeme vidět i na jeho Autoportrétu jakožto hluchého muže, namalovaném okolo roku 1775. Ještě slavnější Francisco Goya, který po náhlé ztrátě sluchu způsobené onemocněním na přelomu let 1792-1793 strávil „hluchý jako poleno“ celou zbývající polovinu svého života, bral ztrátu možnosti komunikace s tím spojenou izolaci zjevně velmi těžce a dovedla ho nejen k jeho odchodu z akademických pozic a společenského života, ale i k depresivním stavům a podle všeho měla i zásadní roli ve výrazné proměně jeho tvorby, spojené s temnějšími tématy i malířským projevem, jak je to zjevné například na jeho proslulém souboru Pinturas negras.
Tradiční role výtvarného umělce jakožto samotářského jedince, dlouhé dny tvořícího v izolaci svého ateliéru, ve své idealizované podobě od něj vlastně ani nevyžaduje aby slyšel. Naopak jeho poustevnictví a vnoření se do vlastní tvorby, hloubky plátna, hmoty plastiky apod., je samo o sobě takovou deprivací v níž vystupuje do popředí jen jeho téma a médium do nějž ho přenáší. Podobně výtvarný kritik či teoretik by mohl jen reflektovat viděné a přenášet své myšlenky a interpretace do média textu. Rozptylující společenská interakce, banální situace běžného života a další řeč a sluch využívající momenty jakoby v jejich životě byly sekundární a nepotřebné zbytečnosti. Ostatně podstatnou část tohoto textu jsem napsal v odpolední kavárně plné maminek s kočárky a řvoucími dětmi, kde mi jen vypnutá naslouchadla a tím způsobené totální ticho pomohla trochu v klidu pracovat.
Člověk je ale tvor bytostně společenský a zvlášť v kontextu současného umění a kultury se bez neustálé interakce, často inspirativně neformální, nebo dialogicky intenzivní neobejdete. I moje kurátorská praxe se všemi jejími pozitivními i slabšími výsledky byla vždy silně spojená s prací v kolektivu, komunitní prací a často velmi osobními vazbami s umělci i spolukurátory. Bez těchto impulzů by naprostá většina mé práce nikdy nevznikla. Samozřejmě i díky výše zmíněné problematice bylo toto intenzivní společenské zapojení v mém případě často spojeno s mnoha problémy a škobrtnutími. Byl to neustálý boj, v němž jsem se já jakožto někdo snaživě hrající roli nepostiženého a rovnocenného hráče všemi psychickými silami a napjatou empatií snažil hrát onu aktivní polohu. Velmi často však právě ono napětí a nároky na „hraní“ role, ve které byla má omezení překážkami, které nejde překonat, ale maximálně obejít či zamaskovat, vedly k velmi stresujícím situacím. I přes to jsem velmi vděčný za možnosti, které mi realizace těchto projektů poskytla.
Tím nejdůležitějším pozitivem pro mne vždy bylo to, co jsem už v kontextu pozice umělce zdůrazňoval u práce Christine Sun Kim. Je jím onen emancipativní moment, při němž můžete i jakožto někdo, kdo je díky svému postižení v řadě věcí nejen funkčně, ale i kvalitativně „jinde“ než příslušníci většinové společnosti, říct i to své aniž jste izolovaný do vytknuté množiny specializovaně jiných a vlastně neplnodnotných občanů. Převzít iniciativu a nenechat se spoutat různými podobami nejen „tvrdé“ maskulinní moci společnosti kontroly, ale ani maskovaně „měkké“ moci a dominance matriarchální „péče“. To pokládám pro všechny kreativní a intelektuální osobnosti zatížené smyslovým, tělesným či neurodiverzním postižením, které ovlivňuje jejich fungování ve většinové společnosti, za naprosto zásadní moment. Neobejde se to bez řady chyb, neporozumění i konfliktů. Stejně jako postižení mají své limity ve schopnosti sdělit přes závoj odlišnosti své problémy, má i jinak osvíceně se tvářící většinová společnost řadu svých zjednodušujících dogmatických konceptů, moralizujících předsudků i falešného soucitu. Cílem by mělo být především hledat společné cesty na nichž se můžeme potkat jako rovnocenní partneři v dialogu a ne jen jako témata, objekty, kuriozity, opečovávané děti apod.
Za moji největší chybu, které jsem se ale i díky vnějšímu tlaku na mou standardizovanou maskulinní roli nemohl vyhnout pokládám, že většinu mé „kariéry“ jsem právě onu odlišnost a potřebu ji kvalitně vykomunikovat zcela nepřiznal a pouze jsem bojoval s jejími důsledky. Možná jsem moc důvěřoval tomu, že právě umělecké prostředí by mělo být nejvíce otevřené jakékoliv odlišnosti, nejen té která je zrovna součástí módních témat, a více přístupné otevřené diskuzi. To není ale pravdou, což není samo o sobě zcela negativní fakt, spíše to dokládá nakolik svým specifickým způsobem i ono elitářské umělecké a stejně tak i akademické prostředí odráží stereotypy a problémy průměru většinové společnosti. Díky tomu by mohlo být i cestou jak se o této problematice bavit i v širším kontextu.
* Ještě zdůrazňuji, že pojem „zdravý“ v celém textu používám v jeho velmi úzkém významu, který také výše několikrát definuji. Tedy jako osoby, které nejsou omezené senzorickou deprivací, která by nějak měnila jejich způsob vnímání a interakce s okolním světem.
ART HAS NO HISTORY 