Vzpomínka na jedno ňadro

Laure Prouvost: Mère We Sea

Centre de la Vieille Charité, Marseille, 1. dubna 2025 – 11. ledna 2026

Nevím kolik mi přesně bylo, byl jsem však zjevně ještě úplný mrňous. Vidím se na černobílé fotografii jak mne otec v Růžové zahradě na Konopišti zdvihá do výše a já vztahuji své ruce k ňadru jedné z tamních kamenných soch. Když si to teď ověřuji, tak se nejedná o očekávatelnou Afroditu, nýbrž o sochu Héry, která má odhalené jen své pravé ňadro. Tedy bohyni zrození, rodiny, ve svých protikladech ale rovněž zosobnění žárlivosti a msty. Božstvo bytostně ztělesňující široké spektrum ženské identity, ne v její pasivní reifikované roli jako má Afrodita, ale politicky aktivní královny bohů. Takový prs by měl asi budit nejen pocit mateřské intimity, ale i autority a životní síly. V poněkud povšechné stylizaci italského barokního sochaře si tím ale nejsem tak jistý. Každopádně na oné fotografii jsou mé ruce moc krátké a ono ňadro je příliš vysoko. 

Právě tato fotografie se mi vybavila po chvíli pobytu a nasávání atmosféry instalace, kterou pro marseillský výstavní prostor v barokní kapli Notre Dame de la Charité vytvořila Laure Prouvost. Její název je “Mère We Sea” a sestává se z pod oválnou kupolí kaple zavěšeného růžového plastového objektu, zakončeného dole bradavkou, jenž svým tvarem připomíná vyvěšené mateřské ňadro, ale trochu i profil ryby. Kolem něj v kinetickém roji pomalu krouží hejno desítek objektů ryb, vyrobených z muranského skla. Celek doplňuje zvuková instalace, která v centrálním prostoru kaple vytváří až kvazi-náboženský zážitek. Hlasy, které se průběžně ozývají, návštěvníkům sdělují fragmenty osobních pamětí, spojených s tímto místem naplněným velmi pestrou historií. Celek je velmi citlivě doladěn řadou detailů – jako jsou suché chaluhy mezi rybkami, či na dlažbu pod ní z bradavky ústředního ňadra lehce odkapávající voda. 

Pro Laure Prouvost (*1978) není tematika moře jako ústředního podobenství ani vyprávění příběhů ničím novým. Tyto momenty jsou již dlouhodobě přítomny v jejích pracích, ať již se jedná o videa, instalace či komplexní realizace propojující výše zmíněné i další prostředky, jako jsou zapojení performeři, do syntetického celku. Asi nejreprezentativnější v tomto byla její realizace pro francouzský pavilon na benátském bienále v roce 2019¹. 

Ve středomořském prostředí jihofrancouzské Marseille tato její instalace (v průběhu roku 2025 paralelně doplněná výstavami v místních muzejních institucích MAC a MUCEM) nezastírá autorčinou fascinací středomořským přírodním i společenským klimatem a výraznou specifičností historické i současné kulturní atmosféry Marseille, kdysi antického řecké města, mnohem později brány do francouzských kolonií a dnes města plného rozporů, fascinující živé kultury i divoké kriminality, špinavých ulic i krásných výhledů, azurového moře a pláží. Ostatně sama umělkyně je sice Francouzka, ale pochází z nejsevernější průmyslové oblasti Francie, svá studia a počátky kariéry prožila v Londýně a v současnosti žije v Belgii. Asi i proto se ani jí nevyhnulo ono již od moderny rezonující  okouzlení jihem, spojené u řady autorů s prosakováním archetypálních mýtů a dlouhé historie přes clonu okouzlující ale všední současnosti. Vždyť z Lille je to do Marseille jen o něco málo blíže než z Prahy. Tento aspekt tu zdůrazňuji i ze své pozice kritika, jelikož i já mám s krajinou a kulturou jižní Francie podobné zkušenosti. 

Samotný kamenný prostor kaple Notre Dame de la Charité, navržený v 17. století významným barokním sochařem Pierrem Pugetem, který bydlel nedaleko, je mimořádně architektonicky působivý. Mimo jiné i tím, jak jeho autor dokázal italské poučení skloubit s typicky francouzským střídmým ale elegantním a monumentálním vyzněním. Tato kaple je ústřední budovou podobně přísně působícího komplexu bývalého chudobince (La Vieille Charité), který dnes rovněž slouží muzejním účelům. Celý areál i samotný centrální prostor svatyně ostatně velmi obdivoval i Le Corbusier, který se zasazoval o jeho zachování. 

V kapli jsem již měl možnost zhlédnout celou řadu realizací od současných umělců a neustále mne znova a znova fascinovala schopnost tohoto prostoru být rovnocenným partnerem, ani pasivním pozadím, ale ani vyrušujícím elementem, pro často velmi různorodá umělecká vyjádření. Přesto mi právě instalace Laure Prouvost přijde v tomto ohledu nejzdařenější syntézou současného umění s tímto místem a stavbou. Vždyť už samotné zasvěcení svatyně “naší paní dobročinnosti” nabízí zajímavé asociace s archetypy mateřské bohyně a oválný ústřední prostor kaple, obklopený sofistikovanou hrou kolem něj jakoby kroužících a různými způsoby do něj rytmicky otevřených prostor (arkády, oblouky i okna), je jakousi předehrou pro samotnou instalaci ňadra uctivě obeplouvaného hejnem sardinek. 

Hlasy ozývající se z okolo rozmístěných reproduktorů se surreálnou poetikou střídají osobní vzpomínky s poetickou dětskou metaforou. Dějiny tohoto místa jsou velmi staré, dnešní historická čtvrť Le Panier stojí v místech akropole a chrámových komplexů antického města, jehož náboženství vždy bylo nějak spojeno s mořem, zdrojem obživy, ale i nebezpečí pro jeho obyvatele. Nedaleko místa dnešní Vieille Charité stál i chrám další řecké bohyně – Artemidy. Ostatně i dnes vítá od moře do starého marseillského přístavu připlouvající lodě mnohem pozdější monumentální pozlacená socha Notre Dame de Gard – ochranitelky námořníků, stojící na protějším kopci. Pro Laure Prouvost se tedy tento ochranitelsky procítěný archetyp bohyně matky nabízel jako ideální poetické východisko z mnoha důvodů. Hravý hlas deklamující (volně přeložený úryvek): 

“Mám pocit, že ta kopule odletí.

Jednoho dne se kopule vznese,

Uvidíme ji ve vzduchu.

Ó, mami, mum, mum, mum

Ho, mami,

Moje matka,

Oma – Já

Ho, mami

Matka matky její matky.” 

…

odkazuje zjevně k této nekonečné řadě zrození, tělesné paměti předávané po generace. Nemyslím si, že by si autorka přímo pohrávala s onou vědecky zpopularizovanou výlučně ženskou genetickou linií mitochondriálního DNA. Pro ni je dědictvím spíš ztělesněný příběh, mytologie prorůstající do současné reality jako její přímo prožívaná skutečnost. 

Sama autorka několikrát v rozhovorech jako podstatný aspekt své tvorby (vedle onoho příznačného mytologizovaného vyprávění) zmínila i význam tělesného prožitku z jejích instalací a videí. I když je její marseillský projekt třeba oproti zmíněné benátské prezentaci vlastně poměrně konvenční, jelikož nezahrnuje takovou multiplikaci přístupů a forem, jeho vyznění je v syntéze s daným prostředím velmi tělesné. Divák procházející kolem instalace může mít po chvíli pobytu v tomto prostoru pocit, že se nachází v jemném objetí mateřské bohyně, jejíž chrám umělkyně po dobu trvání instalace v průniku různých časových vrstev, kulturních stop a fragmentů lidské paměti zrekonstruovala jako jakýsi meziprostor. Někde v něm se mi i vybavila ona výše zmíněná vzpomínka na fotografii vzpomínky s ňadrem co si nemohu pamatovat. Sice jsem spíš muž, ale s fenoménem tak trefně v daném místě a situaci vytknutým Laure Prouvost máme zjevně velmi silné intimní vazby my všichni. 

Viktor Čech

1 Viz třeba hezká recenze zde: https://news.artnet.com/art-world/laure-prouvost-digging-venice-biennale-1539073