Eugenio Percossi – Forever
Karlin studios, Praha, 5.10.-5.11.2006
publikováno v časopise Flash Art CZ/SK
Ve výstavním prostoru Karlin Studios probíhá výstava v Praze a v Římě střídavě žijícího italského umělce Eugenia Percossiho (*1974, Avezzano) s názvem „Forever“ tedy Navždy. Umělec zde vystavuje projekt složený ze tří svým tématem svázaných realizací. Středu prostoru dominuje havarovaný automobil značky Alfa Romeo se silně zdeformovanou přední částí, prostředek i pozůstatek smrtelné dopravní nehody, který umělec použil jako na vrakovišti nalezený „ready-made“. Nepřirozená efektní prezentace tohoto artefaktu, daná především jeho nasvícením, ještě zdůrazňuje chladnou distanci tohoto nástroje smrti od pro nás příjemného přijímání daností okolního světa.
Cyklus fotografií nazvaný „obsesívní krajiny“ vzniklý v letech 2002-4, zachycující fragmenty krajin se silnicemi, zaujme nepřirozenou světelnou atmosférou způsobenou emanující bělobou jejich pozadí, až teprve po nějaké době si divák uvědomí skutečné determinanty těchto záběrů – nenápadné pomníčky a kytice obětem dopravních nehod, identifikující je jako místa smrti.
Ona umělcova obsese nečekanou, všudypřítomnou a nakonec stejně nevyhnutelnou danností smrti se v projektu střetává s taktéž existenčně nevyhnutelnou touhou jedince po trvajícím bytí. Ta se projevuje u řady kreseb a chemických přenosů na papíře ve kterých umělec zase s onou k danému tématu ho vázající „obsesí“ neustále opakuje v různých podobách písma slovo FOREVER. To může být chápáno jak jako forma rituálního zaříkávání se tímto slovem, symbolizujícím tuto věčnou lidskou touhu, tak jako výraz nemožnosti realizace tohoto věčně různými způsoby stíhaného cíle, k čemuž ukazuje i způsob realizace nápisů materiálem který bude na světle postupně mizet.
Nelze se zde nevyhnout připomentí že ona přímočará konfrontace touhy po věčnosti s marností a pomíjivostí lidského života má až jistý nádech barokního „vanitas“. A na druhou stranu také tomu, že automobil jako symbol a prostředek svobody jedince v moderní společnosti má v umění 2. pol. 20. století úctihodný rodokmen umělců pracujících s ním jako s nástrojem destrukce a zhmotněním „havárie existence“ (viz. například Jim Dine, Wolf Vostell, Andy Warhol, Chris Burden …). Směřování Eugenia Percossiho k zpochybňování pocitu sebevědomí
v trvání jedince dané jistotami moderní společnosti jej také s touto „tradicí“ sbližuje. Otázkou ovšem zůstává není li také toto umělcovo přímočaré zpochybnění jedné z našich základnch „jistot“ zase jen jinou formou zaříkávání a obrany proti onomu nevyhnutelnému.
Viktor Čech
ART HAS NO HISTORY 