Černá a růžová

Černá a růžová

několik osobních postřehů k tvorbě Josefa Bolfa (aneb svatební dar)

Při mém setkání s Pepovými obrazy se mi vždy vybavilo několik dojmů. Mezi ty nejintenzivnější určitě patří krása, úzkost a jemnost. Zřejmá citová sdělnost a estetičnost jeho děl, které jsou jistě i důvodem velké popularity jeho tvorby. Ano, je to tak, i přes veškerou zjevnou kvalitu Pepovy tvorby jsem musel někdy skutečně překousnout onu společenskou auru, která se kolem něj a jeho díla vytvořila.  Současně jsem však nemohl sám sobě popřít, že to jak Pepa dokáže využít své výtvarné dovednosti k vyjádření svého empatického a až přecitlivělého vztahu k okolnímu světu mě i tak neustále nutilo nad každým jeho výraznějším dílem neustále přemýšlet.  Asi i proto jsem se rozhodl napsat následující sérii krátkých úvah. Jdou vnímat jak jako vyrovnání se s dílem Josefa Bolfa z hlediska teoretika umění, ale také jsou poctou Pepovy jako člověku a možná i jakýmsi podivným svatebním darem, vytvořeným v jednom exempláři čistě pro jeho osobní potřebu.

Jakousi katastrofou či nehodou zdemolovaný autobus, S jemnou kresebnou precizností, ale přesto s velkou expresivní sugestivností působící, vyděšené, strhané tváře od něj se potácejících postav. Všechny vypadají jako by byly dětské, vytržené ze svého světa čistoty a nevinnosti přímo do toho nejbrutálnějšího světa šoku a všudypřítomné krve. Jejich krásný svět nám doslova explodoval před očima. Výraz šoku v jejich tvářích však není pouhou vyprázdněnou apatií jakou známe z novinářských snímků, ale je příznačný jakousi uzavřeností do vlastního, melancholií naplněného světa. Krutost kterou vidíme ve hmotné podobě všude kolem je pouhým odrazem vnitřního prožívání krutosti tohoto světa, jak ho mnozí z nás prožívají ve svém nitru. Podobně působící tváře nalezneme i na celé řadě jiných Pepových obrazů, kde k onomu pocitu destruktivní beznaděje stačí jen onen vnitřní pocit. V obraze použitá výtvarná technika toto napětí mezi temnou beznadějí a křehkostí v něm ničeného světa ještě podtrhuje. Jemná růžová vyškrabávaná kresba na temnotemné ploše pozadí zdůrazňuje  bezbrannost těchto jiskřiček existence v okolní všudypřítomnosti nicoty.  Jako v jiných obrazech i zde můžeme vycítit otisk autorovy osobní úzkosti. Ovšem výjev odehrávající se na tomto obraze není osobní zážitek, je to jen autorova interpretace masovými médii šířeného obrazu smrti a zkázy. Pepův vnitřní svět se zde mísí s tím který nám média jako integrální součást naší životní zkušenosti budují jako obecnou kulturní zkušenost. Šokující spektákl televizního zpravodajství zde útočí na hypersenzitivní obraznost existencionálně založeného tvůrce. Výsledkem je zajisté působivé umělecké dílo. Sám se však táži: Skončí Pepa jako kongeniální interpret této v naší společnosti všudypřítomně skryté úzkosti podobně jako jeho renezanční, barokní či dekadentní předchůdci? Skončí jeho obrazy jako stylový doklad dobového emocionálního rozpoložení, nebo si udrží onu sugestivní a nadčasovou existencionální působivost, jakou z nich dnes cítíme? Já pevně doufám že historie spíše přitaká druhé možnosti.

Čtyřlístek, kultovní kreslený seriál generace narozené v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Pohodovou atmosférou nabitá dobrodružství antropomorfizovaných zvířátek, jejichž typologie je elegantně odvozena od vlastností přisuzovaným jednotlivým zvířecím druhům.  Při čtení těchto komiksů mohli příslušníci našich generací vždy pociťovat osvěžující únik do roztomile zjednodušeného světa, v němž vždy všechno dobře dopadne. Když hledím na Pepovy obrazy vzniklé v období, kdy rovněž k naznačení bezbrannosti a křehkosti lidského jedince využíval zoomorfní tvary tváří zpodobňovaných postav, můžu sledovat pravý opak. Obrazový prostor, v němž se odehrávají, či jsou naznačené příběhy těchto entit, se sice v prvním plánu v lecčems podobá onomu světu nevinnosti, ale přesto nenechává diváka na pochybách, že ve skutečnosti je jeho pravým opakem. Přesto jsem se právě ke světu Čtyřlístku při setkání s těmito obrazy musel v mysli neustále vracet. Druhou asociací která se mi před nimi vybavila již spíše jako teoretikovi, pak byl bizarní svět kreseb a příběhů Henryho Dargera. V případě Čtyřlístku se jedná o svět pro dětského čtenáře, v němž jsou dobré a nám sympatické postavy z principu chráněny před jakýmkoliv zlem a kde mohou bezpečně prožívat svůj jednoduše nalinkovaný život.  Mnohem komplexnější svět vrátného Henryho Dargera je oproti sterilní anti-výtvarnosti Čtyřlístku velice smyslně, až kýčovitě estetický, inspirovaný zjevně pokleslou sentimentálností ilustrací z dětských knih přelomu devatenáctého a dvacátého století a je místem velice brutálního boje mezi křehkou panenskou krásou a zlým tyranským světem dospělých. V Dargerově případě ale vždy destrukce přichází zvenčí a jistý sebedestruktivní moment můžeme cítit spíše v tom, jak se jeho hrdinky, ony Vivian Girls, i přes všechno brutální utrpení nevzdávají ve své idealistickém boji za světlé zítřky. Svět Pepových obrazů je v tomto ohledu mnohoznačný. V některých obrazech ony étericky křehké bytosti s tvářemi naplněnými nevinností němých tváří pobývají v ideálním světě, jakoby v něčem připomínajícím onu novoplatonickou vizi duší, idejí, osvobozených od zátěže krutosti materiálního světa. Přesto však z temné barvy stékající po jejich tvářích jako slzy, nebo blesků rušících jejich klid, poznáváme že něco není v pořádku. V jiných malbách se ovšem ani v tomto přírodním ráji pobývající zoomorfní tvorové nevyhnou předurčené sebedestruktivnosti naší existence a se zbraněmi v rukou a Emo nápisy na svých tělech spějí k blížící se zkáze. Někdy se naopak objevují přímo v tomto světě, jedoucí v automobilu, onom symbolu naší moderní civilizace, naší svobody a dynamiky života. Z náznaků ale můžeme vycítit, že tento zážitek se během okamžiku může proměnit v katastrofu, k níž je vše determinováno, ke konci, smrti a zkáze, k nicotě. Přes všechen tento krutý obsah jsou však všechna tato díla krásná. Citlivá práce autora s barvou, rukopisem a rozpíjeným pigmentem nám nedává jinou možnost, než výše zmíněné vnímat v rámci estetického kódu dávajícím nám pocit spojující slast s úzkostí. V tomto bychom mohli Pepu obvinit z poněkud stylové Emo pozice. Nicméně oba výše zmíněné protikladné pocity jsou natolik intenzivní, že si i distancovaný teoretik, spoléhající především na konstruktivní analýzu a vlastně se až obávající přehnané emotivní reakce z díla, jakožto vykalkulované pasti, musí přiznat, že prožívá očišťující a lidsky hluboce hodnotný pocit katarze.  Tuto vnitřní sílu Pepovy tvorby  můžeme dobře sledovat v cyklu kde ztvárnil v nekonečné sérii pouze táře těchto bytostí. V nich se ve zkratce soustřeďuje všechno to, co bylo výše řečeno a samotný slovní komentář k nim přijde vlastně naprosto nadbytečný.

Typická základka na sídlišti, rozsáhlé prostory objektu dimenzovaného na populační explozi, očekávající malé caparty do okolních paneláků se přistěhovavších mladých párů. Základna pro výchovu nové šťastné generace, vyrůstající v podmínkách reálného socialismu. V jejích nekonečných  chodbách se trousí ony složitým a bezohledným světem dospělých prozatím netknuté křehké bytosti. Každé samo za sebe, přitom však stále schované v anonymitě ohromného davu do školy přicházejících či odcházejících děcek, s taškou na zádech a pytlíkem se svačinou v ruce. I tento lidský polotovar, teprve vhozený na začátek onoho donekonečna běžícího pásu označovaného za lidskou společnost, má už však své city, fantazie a navazuje první silnější citové vazby mimo rodinné prostředí. I přes všechna odhalení jistého pana Freuda je většina z těchto citových spojení mezi příslušníky různých pohlaví záležitostí velice platonickou. Jednotliví nejcitlivější jedinci již přítomnosti svých pohlavních protějšků zažívají první city toho co se podle televizních pohádek již asi naučili označit jako láska. Plno z nich však současně pociťuje neodbytný pocit osamělosti a ztracenosti v moři ostatních lidiček. V Pepových obrazech z posledních let jsem tuto zvláštní pozici dětského jedince v takovémto prostředí velmi intenzivně vycítil. Možná zde postupuji až poněkud neprofesionálně, jelikož se v lecčems podobá i mým osobním zkušenostem. V jeho obrazech z prostředí základní školy, nemocnice či jejich zabetonovaného okolí lze nalézt nové momenty. Obrazový prostor se v nich stává mimetický a trojrozměrný. Malířský projev je mnohem realističtější, nicméně výraz a jej doplňující symbolické artefakty, jako je vlčí hlava, či oslí uši se zde objevují podobně jako na starších obrazech. Realističtější jsou i samotné situace, v nichž sledujeme dětské hrdiny. Přes tento realistický háv je ale podobně jako dříve přehozen závoj rozkladu, destrukce a zkázy materializující se v okolí postav. Plno toho co známe z předchozí tvorby Josefa Bolfa tedy zůstává zachováno, dochází zde však k jakémusi odhalení, předchozí zmíněná tvorba byla do značné míry symbolická,  či odehrávající se v jiném světě. Tato je naopak velice konkrétní, jen doplněná výše zmíněnými rekvizitami. Sledujeme zde příběhy, ve kterých můžeme možná vycítit i konkrétního chlapce a dívku. Je to zkušenost kterou může řada z nás s autorem v různých podobách i sdílet. Je to také svět našich vzpomínek. Propojení světa imaginárního a skutečného se zde ve spojení s virtuozitou malířské techniky až blíží něčemu co známe v rámci jiného dobového pocitu z barokní malby. I zde se mohu problematicky tázat, tentokrát na to , zda zde autor neprovedl až moc velké odhalení. Zdali nám neotevřel svůj vnitřní svět s přílišnou realistickou doslovností, kde vizuální kód uměleckého díla již neslouží jen kvalitativně zhodnocujícímu sdělení osobních zkušeností, ale naopak k tomu aby je učinil co nejvíce osobními a dodal jim memoárového charakteru. Pokud ale před zmíněnými díly strávíme více času, dojde nám, že se vlastně jedná o opak.  Ony realistické kulisy v nichž se všechno odehrává jsou právě a především kulisami, které vytvářejí přes svou zdánlivou trojrozměrnost pouze dramatizující protiklad k symbolickému obsahu, který je nám sice blízký, ale pomocí zmiňovaných artefaktů a inovovaným využitím techniky roztékající se malby reprezentuje velice osobitý výtvarný a emotivní svět autora. Na první pohled konkrétní výjev je ve skutečnosti spíše silným nábojem nabitá emotivní mapa. Schopnost s jakou Pepa přetváří onu v současné malbě  často tak banální realistickou machu k potřebám svého vyjádření jí dodává nové kvality. To co zde ale hlavně zůstává, přes všechnu ony otázky virtuozity a výtvarné kvality jsou oni dva, chlapec a dívka, stojící blízko sebe, přesto se však drásající v hlubinách svých vlastních emocí.

Viktor Čech