Stanislava Karbušická : Kůže
30.5.- 27.6.2013
Galerie 35m2
Publikováno v časopise Ateliér č.13/2013 s.3
V tvorbě Stanislavy Karbušické šlo několik posledních let sledovat její křehké mikrosvěty, které oproti běžnému antropomorfnímu měřítku výstav vytvářejí v prostoru galerie odlišnou komorní a autonomní situaci. Její práce, jenž ve svých starších verzích často připomínaly zastavený svět loutkového filmu, se postupem času čím dál více proměňovaly směrem k práci s ambivalencí mezi oním mikrosvětem autorčiny imaginace a makrosvětem galerijní instalace a na obdobnou dvojznačnost mezi iluzivní a konkrétní hodnotou použitého materiálu a formy. Zvláště dobře tuto proměna byla vidět v jejích společných výstavních projektech s Jiřím Kovandou, kde se jeho galerijní instalace vzniklá za využití všedních předmětů, dostala do dialogu s poetickými zjeveními postaviček a dalších drobností od Stanislavy Karbušické. Ty jakoby odkláněly onu neiluzivní kvalitu konceptuální Kovandovy instalace a s vtipnou hravostí překračovaly hranice mezi vážným světem estetiky umění a daného prostoru jako pole dětské představivosti. Se světem animovaného filmu jistě související galerijní „krajiny“ se postupně staly více uzavřeným systémem, kde autorka aplikuje své křehké, až efemérní objekty. Právě na poslední autorčině výstavě v Galerii 35M2 můžeme nalézt řadu artefaktů, původně jistě nesoucích svou symboliku, které ale postupně získaly svébytnou podobu, přenášející často svou formu z materiálu do materiálu, dostávající se do zvláštních pozic a situací a osvobozující se od svého původního významu. Pořád zde můžeme cítit zvláštní citlivost ve vnímání daného galerijního prostoru jako jisté krajiny, která ale nemá pravidla jedné roviny. Spíše jakoby se celý povrch stěn a podlahy galerie stal místem řídícím se pravidly dětské hry, kde žádné prostorové omezení neklade meze fantazii. Přitom již použitá výtvarná řeč pozbyla onen počáteční „naivní“ nádech loutkového světa a v prostoru se zjevující „předměty“ bychom mohli stejně tak pokládat za autonomní sochařská díla, pokud by z nich ovšem jejich zjevná křehkost, zranitelnost a z toho pramenící dojem efemérnosti, nedělali součást fragmentů jakéhosi světa na hraně reality a snění. Autorka si ve svých posledních pracích uchovala svou elegantně senzitivní poetiku, spjatou s lyrismem znaků i materiálů, přitom však svůj přístup posunula z žánru pohádky do autonomního prostředí vysoké poezie, kde je forma jazyka a fragmentů v divákovi vyvolané imaginace vším.
Viktor Čech
ART HAS NO HISTORY 