Jiří David: Křik Paviánů

Jiří David: Křik Paviánů

Colloredo-Mansfeldský palác, GHMP, 24. 5. – 8. 9. 2013

Publikováno v časopise Art & Antiques, červenec-srpen 2013

V tvorbě Jiřího Davida můžeme již déle než čtvrtstoletí sledovat vývoj, který jistě není přímý a přehledný, ale právě naopak ukazuje autorovu schopnost vstřebávat různorodé aktuální tendence současného umění a zpětně je v rámci osobité reinterpretace reflektovat ve vlastní tvorbě v mnoha rozdílných polohách. V rámci těchto proměn však nalezneme jakýsi cyklicky se opakující rytmus návratů, v němž se umělec neustále vrací ke svým zásadním tématům prostřednictvím osvěžené výrazové řeči. Za zásadní období jeho tvorby lze pokládat dobu konce osmdesátých a počátku devadesátých let, kdy po předchozím vstřebávání zahraničních inspirací a formování se v rámci okruhu skupiny Tvrdohlavých dospěl k osobité syntéze ve své malířské a instalační tvorbě.  Právě k dílům tohoto období se často vztahují ony návraty. Za zatím poslední z nich lze pokládat i jeho současnou výstavu v Colloredo-Mansfeldském paláci.

Svůj rozsáhlý cyklus, vznikající od roku 2011, nazval Křik paviánů. Není to poprvé, co zvolil takto „křiklavý“ titul. Jistě to souvisí i s autorovým tvůrčím stanoviskem, které je založeném na impulzivní práci s danými výrazovými prostředky. Komplexní struktura mentálních a materiálových asociací, získává prostřednictvím autorovy tvůrčí alchymie výtvarnou podobu, jež představuje jeho výkřik vůči okolnímu světu. Ke kořenům vystaveného cyklu odkazují tři starší autorova díla z let 1994 a 1995, v nichž si poprvé ověřil možnosti na současné výstavě všudypřítomného materiálu – betonu. Původ této jeho materiálové fascinace je vidět na nejstarším z nich. Beton zde pro Jiřího Davida není pevným, konstrukci definujícím materiálem – umělým kamenem, ale naopak velice křehkou organickou hmotou, která v procesu nalévání a schnutí vytváří specifické podoby symbiózy s materiály okolními, ať již jím je syrové plátno obrazu, či různé aplikované prvky. Dvě plastiky z roku 1995 odkazují k autorově historické pozici, která se mnohem více než právě zmíněný experimentální obrázek vztahuje k tehdy aktuální citlivosti. Autor tuto jejich pozici reflektuje i jejich instalací, na kterou „nahlíží“ na stativu umístěný fotoaparát zaslepený destičkou s betonovým nátěrem. Ostatní vystavená díla již náleží do aktuální autorovy tvorby. Základem se mu pro ně stala nenašepsovaná plátna, na něž aplikoval různorodé materiálové a tvarové konstelace. Zdánlivě naivní počátek v onom malém obrázku, se pro Jiřího Davida stal východiskem pro hru, v níž buduje sémioticky chápané vztahy mezi jednotlivými prvky, ať již jde o vyplétaného barevného motýla topícího se v okolním betonu, či vedle sebe zapuštěné stonky pravé a skleněné růže. Tato subjektivní poetika, se však na dalších pracích posunula i do momentů osobní i historickou pamětí ovlivněných konstelací.

Výrazným prvkem, který umělci dovolil rozehrát jeho hru na dalších úrovních je ocelový profil. Pomocí jeho sváření a ohýbání do různorodých tvarů a vsazením do plochy obrazu dosáhl nezvyklé a „měkké“ materiálové konfrontace základních stavebních prvků naší civilizace – oceli a betonu –, a zároveň získal prostředku pro vyjádření lineárních znázornění reprezentující vztahové struktury, konkrétní půdorysy či iluzivně deformované geometrické tvary. Proti organické tekutosti a neurčitosti betonu zde máme intelektem konstruované systémy. Ty mohou nést jak konkrétní odkazy, jakým je například konfrontace ideálního avantgardního půdorysu s půdorysem baráku z koncentračního tábora, ale také rozvíjet čistě formální hru. Do volnější polohy, kde se realizace vymaňuje z plochy plátna a rozehrává partii mezi jednotlivými artefakty a betonem se dostal Jiří David v sérii drobných objektů. Také zde se setkáme s oním protikladem mezi různou „veteší“ a snadněji rozpoznatelnými kulturními symboly jako jsou knihy. Celou sestavu objektů lze v návaznosti na autorovu ranější tvorbu chápat jako vrstvenou instalaci, prostorovou konstelaci autorova světa asociací a interpretačních závěrů. Materiálem v těchto hrách mu ale může být i text, jak o tom svědčí obrazy, kde do dialogu s rozlévanými betonovými „malbami“ zapojil z kontextu vytržené ocelové fragmenty vět.

Vzhledem k jeho práci se znaky, referencemi a kulturní pamětí bychom mohli Jiřího Davida „obvinit“ ze stálého přiživování postmoderního dědictví. Onen moment osobní, subjektivní výtvarné hry a rozvíjení vztahu k materiálu, však může odkazovat i k dědictví modernismu, tedy tématu dnes intenzivně řešenému. Od svých mladších současníků se však David, přes zjevnou inspiraci aktuálním děním, do jisté míry distancuje i díky své, na intuitivní syntéze založené tvůrčí metodě, která popírá možnost přímočarého konceptuálního gesta. Vystavený cyklus má své slabé i silné stránky, jeho smysl spočívá nicméně právě ve svém celku – záznamu tvůrčích a mentálních procesů. Stejně tak naivní i sofistikovaný přístup odkazuje ve svém úhrnu především k osobnosti samotného autora jako zrcadla okolního světa.

Viktor Čech