Karlín Studios, Praha
vernisáž 28 .3. 2019 od 18h
výstava 29. 3. – 5. 5. 2019
kurátor: Viktor Čech
Když Dan Dapper začal v 80. letech ve svém butiku na 125. ulici v newyorském Harlemu vytvářet své kreativní módní variace na vizualitu superluxusních módních značek jako jsou Gucci, Vuitton či Fendi, byl jeho přístup založený především na „upgrade“ již tak okázalé stylizace těchto značek. Jeho styling barokně přepjatých outfitů tehdejší harlemské smetánky hip-hopových hvězd, gangsterů i sportovních celebrit se stal v tehdejší populární kultuře ikonickým. Přivlastnění, recyklace i falšování log známých značek spoludefinovalo spolu s hip-hopem specifickou identitu afro-amerického New Yorku. Zdůraznění vnější individuální identity každého z jeho zákazníků se přizpůsobilo stejně tak dobře blyštivému image hudebních hvězd, jako potřebám gangsterů s jejich skrytými kapsami na drogy a kevlarovými vycpávkami.
V roce 2016 ten samý Dan Dapper znovu otevřel v New Yorku svůj butik, tentokrát ovšem ve spolupráci s jednou ze značek, které stály před lety díky soudním sporům u konce jeho legendárních aktivit. Firma Gucci mu tentokrát přímo poskytla svůj materiál a podporu na jeho individuální kreace. Vůbec značka Gucci se stala v posledních desetiletích čím dál tím silnějším symbolem nejokázalejšího módního luxusu a vizuálního sebedefinování celebrit. Zvlášť silnou oblibu získala tato často maskulinní móda mezi řadou rapových hvězd – jak si nelze nevšimnout u takových průkopníků jako je Gucci Mane. Mít bundu od Gucciho se je otázkou prestiže nejen v hudební subkultuře ale i mezi členy gangů a drogového podsvětí. Skupina náctiletých gangsterů, kteří před několika lety terorizovali noční australské Brisbane si ne nadarmo získala přezdívku Gucci Gangsters. Jejich vizuální prezentace na sociálních sítích byla založena i na okázalém předváděním této značkové kořisti. Naopak jedno italské město nedávno doslova zakázalo nošení bund značky Gucci na veřejnosti – mezi lokální kriminální a drogovou komunitou se totiž staly natolik povinnými symboly prestiže, že tyto kousky v cenách řádově tisíců eur získaly takřka roli uniformy místních drogových dealerů.
Tato zpětná apropriace módní vzpoury, která započala v 80. letech v hip-hopové subkultuře, světem elitního módního businessu jistě není nic, co by v neustále se točícím bludném kruhu komodifikace pozdního kapitalismu bylo neočekávatelné. I proto je ale zajímavé jak se z tohoto bludiště neustálé kapitalizace symbolů a kódů reprezentace snaží najít cestu i řada současných umělců, pro něž se móda a její význam pro kulturu obecně staly zásadním tématem.
Kryštof Strejc(*1994)se po sérii asamblážových obrazů, kde přímo využíval fragmentů oblečení jako materiálu, ve své současné sérii maleb vystavených pod názvem Guči tuningvrátil sice ke klasičtějšímu plošnému vyjádření, současně ale rozvinul elegantní vizuální hru mezi sofistikovanou „swag“ stylizací zobrazených postav a groteskní ironií řady hravých detailů. Jeho rozměrná plátna jsou sice založená na monumentálním kódu figurativní malby, ale současně překvapují křehkostí svého až kresebného provedení. Podobně jako velký formát asociuje okázalou sebeprezentaci zmíněných raperů, tak subtilní výtvarná technika posiluje humornou hravost nečekaných setkání a vztahů v řadě detailů. Je to vlastně zajímavá analogie i k situacím v reálném životě, kde se často pro vnímajícího po bližší zkušenosti původně jasně identifikovatelná sociální uniforma jednotlivce roztříští do řady ambivalentních přitahujících, odpuzujících i právě groteskních drobných podnětů. Vždyť právě to je jednou z nejkomplexnějších otázek módy – neustálé balancování mezi prezentací sociální role a nedokonalé ale fascinující jedinečnosti.
Viktor Čech
ART HAS NO HISTORY 