Oponentský posudek je zvláštní, v byrokratické mašinerii uměleckých škol poněkud skrytá forma umělecké kritiky. Často se samozřejmě skutečně jedná jen o banálně formulované akademické výplody, sem tam ale nalezneme i zajímavosti. Možná jako příspěvek k tomuto tématu tu zveřejňuji můj posudek diplomové práce Adriana Altmana na pražské AVU, kterou obhájil 7. 9. 2021. Je to zrovna příklad spíše pozitivní kritiky, která se ztotožňuje s kritickými postoji autora samotného ve velice zajímavé textové části jeho práce.
Oponentský posudek diplomové práce
Akademie výtvarných umění v Praze, Studijní program Výtvarná umění, Ateliér Malířství III
Adrian Altman: Šašci na dvorech králů odpadu, 2021
V okamžiku kdy jsem byl osloven, abych oponoval diplomovou práci Adriana Altmana, jsem hned zbystřil. Vybavila se mi totiž vzpomínka na rozhovor s ním, v němž jsme si při instalaci výstavy nazvané s jistou ironickou nadsázkou „Podstata malby“ sdělovali své názory na z pohledu nás obou poněkud problematickou úlohu malby v dnešním čím dál těsnějším propojením umění s investičním kapitálem. Altmanova nejen malířská tvorba v tomto ohledu pro mne byla tehdy čerstvým vzduchem. Autorovo pohrávání si s nadsázkou a balancování mezi zajímavými formálními inovacemi a seberionií nejen autora, ale i jeho malířského gesta, mi přišlo jako zajímavá cesta k dialogu nad pastí do které jsem českou malbu viděl v posledních letech neúprosně směřovat.
Jeho dosavadní tvorba, pohybující se od zmíněných malířských experimentů, přes experimenty kulinářské až ke kolektivním aktivitám nastupující mladé umělecké generace, pro mne v tomto ohledu znamenala naději že výtvarnost i v oblasti tak svou historií a současným kontextem zatíženého média má prostupnější hranice a zajímavější budoucnost než jsem se obával. V dalších dvou letech nicméně následovala ona pandemická pomlčka, u někoho spojená s únikem do virtuálních alternativ, pro jiné naopak s introspekcí i horečnou aktivitou v soukromí ateliérů.
Když jsme se po ní zase setkali, tentokrát nad touto tehdy rozpracovanou diplomovou prací, Adrian Altman mne okamžitě překvapil posunem svého vyjádření směrem k médiu samotnému, spočívajícím nejen v soustředění se na abstraktní pojetí obrazu, ale také přijetím tradičnějších technik a materiálů, především olejomalby. Možná jsem byl zpočátku trochu zmaten a zaražen, nicméně nezměnila se jen Altmanova malba, ale především situace v níž ji nyní prezentuje, jak i sám naznačuje v textové části své diplomové práce.
Tento text je ostatně pro pochopení jeho tvůrčí geneze i jeho současných postojů, ale především malířské části práce naprosto zásadní, a lze ho v tomto ohledu chápat i jako její integrální součást. Odhaluje nám mimo jiné, že jeho polemické postoje a smysl pro chápání současné malby v jejích širších uměleckých i společenských souvislostech zdaleka neztratily svoji břitkost, jak o tom ostatně svědčí už samotný název jeho diplomky, převzatý z formulace proslulého kritika spektakularity kapitálu Guye Deborda. Také nám tu poskytuje cestu k pochopení, proč se ve své současné práci obrací právě k abstrakci a jemné práci se strukturálními a barevnými nuancemi obrazové plochy. Abstraktní malba je v historii moderního umění, stejně tak jako v realitě současného, samozřejmě známým bojištěm mezi svobodou vyjádření a indiferentní zaprodaností umělecké dovednosti. Onen adornovský paradox svobody omezené na orámované pole obrazu, je v realitě uměleckého provozu stále nedořešenou enigmou, houpající se mezi tvůrčím procesem a finální komoditou. Podobně ambivalentním je i samotný Altmanův vztah k vlastní malířské práci. Toto napětí v současných úlohách tvůrce, formy i média, stejně tak jako institucionální specifika samotného uměleckého vzdělávání si však velmi dobře uvědomuje a především je ve svém textu jasně a trefně formuluje.
Samotné v rámci diplomové práce prezentované malby, možná ani bez této autorovy dialektiky mezi vědomím neodvratné političnosti tvůrčího konání a hledáním vlastního vnitřního smyslu své činosti nelze v celé komplexitě uchopit. Jistě jsou to skvěle zvládnuté, dobře vyvážené a velmi citlivě se vzájemně doplňující malby, které ale sám autor ironickým převrácením klasické macho fráze pozdního modernismu popisuje jako „…tak dobré malby, že byste ani nepoznali, že je namaloval muž“. Agresivitu expresivního gesta, spojovaného někdy právě s maskulinní dominancí, vskutku na jeho plátnech nahradila jemnější hra štětce a barev s ohledáváním intimních zákoutí obrazového pole i vzájemné symbiózy všech těchto prvků. Právě v tomto vzájemném doplňování autorových myšlenek a jeho výtvarné práce asi vidím i zásadní potenciál pro jeho další tvorbu. Jak zase sám ve svém textu zmiňuje – i tato jeho diplomová práce není něčím zcela finálním – je to spíše práh, který překračuje mezi jednou výraznou fází své studentské tvorby směrem do fáze nové, jejíž podobu zatím můžeme jen tušit.
Z důvodu všech výše uvedených pozitiv doporučuji tuto diplomovou práci k obhajobě a udělení titulu MgA.
Mgr. Viktor Čech, Ph.D.
V Praze 29. 8. 2021
ART HAS NO HISTORY 