Proslov – Tereza Severová

Proslov – Tereza Severová

galerie Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze, od 5. do 27. května 2006

Proslov – Tereza Severová

publikováno v časopise Ateliér

       V pro každého z nás tak samozřejmém současném chaoticky přeplněném komunikačním prostoru, který je plný navzájem se překrývajících a rušících informací, tvořených fragmenty pro nás ve své celkové entropii jiným způsobem nepostihnutelného světa, se ani nestačíme pozastavovat nad neustálou fragmentalitou a „nedořečeností“ jakéhokoliv k nám směřujícího sdělení, dokonce často i oceňujeme hodnotu zjednodušení a pochopitelné schematizace přijímaných informací. Individuálně pronesený „proslov“ jako standartní vyjádření zaujatého názoru je i přes dnešní všeobecnou „roztěkanost“ pořád obecně pokládán za důležitý zdroj informací o názoru či cítění dané osoby. Otázkou ovšem jsou meze a skutečná hodnota proslovu jednotlivce v naší komunikační situaci. Právě na tuto problematiku ve svém  projektu „Proslov“ reaguje Tereza Severová.

       Tereza Severová pracovala se svým tématem nejdříve tříměsíčním systematickým sběrem zhruba šedesáti na ulicích pořízených záznamů proslovů náhodných chodců na libovolné, pro ně podstatné, téma. Ty pak byly následně dotatečně upraveny a v instalalaci puštěny na třech obrazovkách, spolu s příslučnou zvukovou stopou smíšenou ovšem s ostatními. Instalaci samotné ale dominuje monumentálně pojatá horizontální projekce na níž, ve sjednocenném prostoru na urbánním pozadí, vede každý z početné skupiny jednotlivců proslov ke svému imaginárnímu publiku. Celá tato projekce je vlastně převedením tématiky díla ležícího v dokumentární a zvukové rovině do jakési velice sugestivní „vizuální rétoriky“, pro ostatní díla autorky ostatně příznačné (viz například autorčina diplomová práce).

    Toto sestavení výsledné instalace ze dvou do značné míry samostatných částí vytváří zvláštní napětí mezi „dokumentárně“ a vlastně konceptuálně pojatou částí první a jako klasickou vizuální reprezentaci pojatou, byť v aktualizované podobě, částí druhou. Ta přes  svou jistou „patetičnost“ umožňuje ve spojení s chaotickým zvukem propletených zvukových stop značně zvýšit intenzitu i kvalitu vcítění se do autorkou dané problematiky i díla jako takového.

     Práce Terezy Severové přitom nemá být přímou kritikou současné sociální a komunikační „rozostřenosti“, ale spíše jakýmsi experimentem, umožňujícím každému vnímateli, aby si na této „simulaci“ možnost porozumění individuálnímu projevu sám vyzkoušel. Dává mu možnost vyzkoušet si jestli ještě může, či vůbec chce, vnímat příběh jednotlivce jako ucelený, izolovaný a komplexní projev klasické „humanity“ v každém z nás. Nebo jestli už není jiná možnost, než vnímat hlas jednotlivce jako pouhou součást disharmonické polyfonní skladby, ve které má úlohu jednoho z fragmentálně se projevujících a s ostatními se vzájemně pronikajících tónin. I zde ovšem autorka pozitivní či negativní znaménko ponechává na vnímateli.

Viktor Čech