galerie Entrance, www.entrancegallery.com
13/ 12 – 06/ 01/2008
doprovodný text k výstavě :
Jedním z výrazných témat přítomným v diskurzu současného umění je ohledávání, či přímo narušování, námi všedně vnímané „reality“, jakožto ve skutečnosti ne tak jednoznačně „reálného“ fenoménu, a odhalování složitostí a jiných možností reflexe světa kolem nás. A to nejen v rámci vizuálního vnímání, ale i u našeho celkového pojetí světa. Toto odhalování vnitřních konstrukcí našich vlastních, námi vybudovaných realit nabízí možnost jak myšlenkově orientovanému konceptuálnímu projevu, tak i tvorbě vyjadřující se bezprostřední reakcí s jevy okolního světa. Obojí je ve svém specifickém spojení blízké Janu Haubeltovy, který často pracuje ve své tvorbě s onou nejednoznačnou pozicí reality, k níž poukázal například ve svých pracích inspirovaných naprosto odlišně strukturovaným světem autismem postiženého malého Tobyho (Tobyho vidění, 2007), či i s užší tématikou vazeb vizuálních vjemů na „skutečnost“ (Oko, 2003). Nepracuje přitom na základě nějakých erudovaných teoretických rezultátů, ale hlavně prostřednictvím své intuitivní citlivosti vůči vratké pozici různých „realit“ v soudobém světě. Nepostradatelnou součástí jeho realizací je pak i konkrétní vazba díla na konkrétní místo, prostor a situaci.
Jan Haubelt ve své tvorbě často pracuje s nenápadným nahrazení reality imitací či s mírným posunutím běžných funkcí. – Holub sedící na parapetní římse nevzbuzuje až na svou nehybnost u návštěvníků výstavy umístěné v přilehlém parku žádné podezření, že by se mohlo jednat o „artefakt“ hodný jejich zájmu jako návštěvníků výstavy. Obdobně jeho dvojitý fotografický autoportrét diváka sice znejisťuje svým podivně pozměněným účesem, přitom mu ale nedává přímé vodítko, že se v druhém případě jedná o paruku vytvořenou z umělcových vlastních vlasů, což lze ovšem vnímat i jako specificky pojaté sochařské dílo. Obdobně se umělec na sérií snímků sám staví do pozice svého „modelu“ kdy stejně tak nechává diváka po jisté chvíli v nejistotě o „možnosti“ zachyceného stavu jak pozměněně oděným oblečením, tak i nestandardně pružnými pozicemi svého těla. Toto násobení, překrývání nebo sčítání „možných“ realit přitom v Haubeltově tvorbě často zastává pozice blížší Magrittově vizuálnímu ohledávání nereálnosti reality, než jen v soudobé tvorbě častějšímu konceptualizovanému pojmosloví.
Ve svém nejnovějším projektu Stejný obraz pro galerii Entrance reaguje Haubelt na konkrétní post-industriální prostor galerie a využívá ho k jemné hře s naším samozřejmým vnímáním konkrétní reality a její fotografické reprezentace. Se svojí příznačně sochařskou senzibilitou pro daný prostor, strukturu i fakturu, které odkazují i k určité „retro“ atmosféře místa, znejišťuje divákovo očekávání stejného a odlišného jakožto kategorií třídění našeho okolí a přitom odhaluje i specifické estetické hodnoty prezentovaného. Zajímavě tak pokračuje ve svém tezemi nezatíženém, velice svěžím a přesně mířeném potýkání se s možnostmi vyjádření svého uměleckého vztahování vůči tomuto světu.
Viktor Čech
ART HAS NO HISTORY 