Horká Linka

Horká linka

Galerie Václava Špály

Vystavující umělci: Milan Houser, Jakub Lipavský, Petr Kvíčala, Jiří Matějů, Jan Nálevka, Petr Písařík, Jan Šerých, Evžen Šimera, Jiří Thýn

Kurátor: Jan Zálešák

Doba trvání výstavy: 25. 2. – 21. 3. 2010

publikováno v časopise Ateliér

Poslední výstavou v galerii Václava Špály ve její současné institucionální podobě je kolektivní projekt, který pod názvem Horká linka připravil kurátor Jan Zálešák. Už první nahlédnutí do instalace výstavy může v alespoň trochu v historii moderního umění zběhlém divákovi probudit zvláštní pocit dejá-vu, nebo přesněji řečeno pocit zvěcnění situace známé doposud spíše z fotografií v uměleckohistorických publikacích. Nejde tu přitom o vyloženě konkrétní podobnost, ale spíše o neodbytný pocit něčeho důvěrně známého, přirozeného, nevystupujícího mimo hranice určitých okruhů již kodifikovaných estetických systémů. I přesto lze však v rovině instalace najít i do značné míry konkrétní vizuální sounáležitosti, především s jistými experimenty na pokraji obrazu a instalace, jak jsou známé z předminimalistického období amerických 60. let. Nechci tím tvrdit že by tato výstava byla nějakým způsobem „opožděná“ či neaktuální, právě naopak – osobnosti většiny z autorů a jejich vystavovaných děl už předem zaručují zajímavý průřez současnou výtvarnou scénou. To co zde vzbudilo ono pozastavení se, je právě ona „samozřejmost“ a „hotovost“, tedy jinými slovy řečeno jistá sázka na jistotu, kterou kurátor sám v tiskové zprávě výstavy přiznává a podle jistých poznámek v ní bere i s jistou rezervou. Kurátor nám zde vlastně předkládá jistě chutné, ale především s velkou dávkou formální suverenity servírované menu a rozhodně nejde popřít že právě kurátorova schopnost instalační syntézy je jednou z nejvýraznějších stránek této výstavy. Mezi díly jednotlivých vystavujících autorů nenajdeme asi vyloženě „slabá“ díla, ale právě tento kvalitativně zaměřený výběr asi způsobil i to, že při podrobnějším shlédnutí výstavy můžeme pociťovat velké rozdíly ve východiscích i ve směřování jednotlivých autorů. S podobnou intuitivní jistotou s jakou dal kurátor sestavu autorů dohromady, lze jejich díla v opačném směru dobře rozdělit do jisté míry protikladných skupin, přičemž zde hraje velkou roli především vztah k oné trochu těžce definovatelné „formální stránce díla“, tedy termínu na kterém je postavena koncepce výstavy. U většinou věkově mladších autorů jako je Jan Nálevka, Jiří Thýn či i Jan Šerých můžeme sledovat v lecčems odlišný přístup. Jejich práce s onou „formální stránkou“ vyvěrá z mnohem výrazněji artikulovaného konceptuálního uvažování, kde výsledné dílo zajisté má artefaktovou podobu, ale její „auratické“ vyznění díky oné nevynechatelné konceptuální lekci ani zdaleka nedosahuje takových „výtvarných“ hodnot jaké můžeme vnímat v dílech Petra Písaříka, Petra Kvíčaly, Jiřího Matějů či Jakuba Lipavského. Někde mezi těmito dvěma póly stojí se svým u vstupu umístěným obrazem-objektem Evžen Šimera, který tak do určité míry obě pozice propojuje. Zatímco mezi uvolněnými instalačními variacemi Petra Písaříka, který použil fragmenty kuchyňských dřezů jako nositele své expresivní práce s barvou a exaktními geometrickými konstrukcemi na obrazech Jiřího Matějů můžene přes tak odlišnou „formu“ shledat „formalistickou“ sounáležitost, ohromné množství ručně linkovaných papírů Jana Nálevky i přes svůj až obsesivně formalistický způsob vzniku odkazuje k naprosto odlišným pozicím autora. Rozhodně však nelze popřít, že kurátor a jím vybraní umělci vytvořili důstojný doslov ke konci další z kapitol oné tak osudem zmítané, ale přesto na české umělecké nepostradatelné „Špálovky“.

Viktor Čech