Galerie 35m2 , Praha 3.9. -3.10.2010
publikováno v časopise Ateliér
Kresba hraje v současné výtvarné situaci zajímavou roli, vedle své stále platné tradiční úlohy nejintimnějšího vyjadřovacího prostředku umělce získala významnou pozici i prostřednictvím své dnes tak časté schematičtější polohy, dobře umožňující balancovat mezi „výtvarnou“ a „konceptuální“ stránkou díla. Někde mezi těmito dvěmi výše zmíněnými polohami stojí i většina nejzajímavější současné tvorby. Pavla Gajdošíková se dlouhou dobu profilovala spíše jako malířka, ovšem v posledních několika letech se těžiště jejího zájmu přesunulo právě ke kresbě. Z této již delší dobu vznikající tvorby můžeme vidět zajímavý výběr právě na výstavě v galerii 35M2. Zdrojem inspirace pro její kresby se stalo prostředí jejího domova s množstvím různorodých předmětů a jimi tvořených situací, s nimiž denodenně přichází do styku. Na rozdíl od řady jiných tvůrců zachovává základní „realistický“ přístup, naznačující v střídmě použitých liniích hlavní vizuální rysy zpodobňovaného. V každé kresbě tak stále zůstává zřejmá jakoby do poetizovaného technického nákresu zachycená předmětnost zobrazeních věcí. Výrazně lineární pojetí jejích děl ještě zdůrazňuje použitá fixová technika. To co ale dodává kresbám jejich specifickou hodnotu je to, jakým způsobem je schopna autorka ono zachované zdání iluzivního realismu propojit s výrazným akcentováním dvojrozměrné plochy kresby a samotné fixové kresebné techniky. Na oněmi liniemi vymezených plochách čtvrtku pokrývá strukturami převzatými většinou z textury či faktury daného předmětu. Takto citlivě pojatá síť tahů fixou rytmizuje plochu díla a současně vytváří jakýsi do estetizované struktury převedený slovník znaků umělčiny každodenní soukromé skutečnosti. Druhou část výstavy Pavly Gajdošíkové tvoří video, tedy dílo v médiu zdánlivě s kresbou naprosto nesouvisejícím. Autorka vytvořila prostřednictvím jednoduché scény vyrobené z papíru, kresby a fotografií snímek podaný ve zrychleném animačním rytmu. Hlavní roli v něm hraje architektura širšího okolí umělčina
bydliště, reprezentovaná „stavebnicí“ z papírových kostiček na nichž jsou nalepeny fotografie jednotlivých architektonicky zajímavých objektů, postavené do kontrastu s oněni anonymními, kresbou jen naznačenými průměrnými objekty. Jedná se tedy o jakousi autorčinu hru s prvky-domy tvořícími urbanistický prostor dané části Prahy. Vedle zřejmého autorčina zájmu o problematiku architektury a způsoby její interpetace prostřednictvím výtvarného projevu, se nám však nabízí i jiný úhel pohledu. Tím je moment, když autorka skutečnost vnějšího světa přenesla prostřednictvím oné „stavebnice“ a své interakce s ní do intimního prostředí svého ateliéru a onen veřejný prostor si tím vlastně přivlastnila a učinila jej podobně blízkým a intimním, jako je svět osobních a domácích předmětů na jejích kresbách. S nimi ostatně můžeme nalézt i řadu formálních sounáležitostí, především co se týče práce s linearitou a kompozicí. Byť autorka vstoupila pomocí této své hry do třetího rozměru, výsledné zpracování prostřednictvím videa v lecčems připomíná jakousi rozpohybovanou kresbu. Kresbu tedy můžeme pokládat za nejvýraznější a do značné míry určující základ současné tvorby Pavly Gajdošíkové. Na druhou stranu ovšem nejde opominout ani to, jak důležitou úlohu v rámci celé výstavy hraje prostor, a to ať prostor intimní, zastoupený kresbami, prostor veřejný a architektonický, který autorka podrobila analýze ve svém videu, či prostor samotné instalace výstavy, který přetvořila na adekvátní rámec, dávající přiměřenou míru intimity pro recepci vystavených děl.
Viktor Čech
ART HAS NO HISTORY 