What’s missing

To co chybí

periferní příběh českého videoartu…

Marek Bureš, Jiří Černický, Jiří David, Tereza Severová
GumStudio, Carrara, Itálie, www.gumstudio.org

28/10-7/11/2010

kurátor : Viktor Čech

“Sentimentality – the literary device which is used to induce an emotional response disproportionate to the situation, and thus to substitute heightened and generally unthinking feeling for normalethical and intellectual judgment (www.wikipedia.org).”

Nezveřejněné poznámky k výstavě…

Videoart je médium, které v rámci repertoáru současného umění často zaostává pozici jakéhosi antipoda masového média filmu a televize. Velká část videoartové tvorby se chtěně či nechtěně vymezuje a distancuje vůči narativní struktuře a klišé masových médií. Oblíbenými strategiemi, které intelektuálního diváka současného umění na masové tvorbě vyloženě dráždí pak jsou již tradiční a propracované, avšak také zprofanované, metody vyvolávající u diváka (často i přees jeho snahu po „distanci“) reakce jako jsou pláč, pocit smutku a dojetí, tedy zážikty „falešné katarze“. I když se řada tvůrců soudobého umění snaží tato klišé obejít a přiblížit se k citlivým emotivním vazbám souvisejícím s prožitkem situace či děje z jiných pozic, vždy čelí nebezpečí, že se přes veškerou snahu znovu v očích poučeného diváka dostanou na ono scestí. Velmi citlivou „pastí“, která tam může vést, je pak tematika paměti, jejího znovupřipomínání, konfrontace paměti osobní a společenské a s tím často souvisejcí výskyt sentimentu, který je v případě že nenalezne obdobně naladěného jedince chápán jako negativní hodnota a důkaz špatného umístění díla vůči současné situaci.
Se sentimentem je vždy nedílně spojené i postrádání toho k čemu se váže. Tato absence je při vyvolání sentimentu zastoupená v daném stimulu něčím co chápeme jakožto „fragment“ ztracené minulosti, ovšem jak můžeme vidět i na zde vystavených videích, u tohoto fragmentu není ani tak podstatné to co se zachovalo, ale to že zbytek sám zdůrazňuje TO CO CHYBÍ.
Může být sentiment uchopen jako jakási „struktura“ či „téma“ nezávislé na konkrétních reáliích? Tuto otázku si částečně klade i tato výstava, složená ze čtyř videí čtyř českých autorů tří generací. Ani v jednom případě nejde o typické dílo svého autora, jsou to spíše jakési výlety jinam, stojící na okrajích jejich dominantních tvůrčích poloh.

Video Jiřího Davida (*1956) z roku 1993, na které natočil sestřih rodinných filmů svého dětství na dnes žalostně nekvalitní formát VHS a konfrontoval je s emotivními popovými melodiemi, vzniklo ve chvíli kdy se pozice jeho otce stala i jeho pozicí, v sobě kóduje hned několik vrstev osobní (obsah) i obecné (forma) zkušenosti. Zážitky autorova dětství, simulované zde „pamětí“ rodinných filmů získávají v podobě nekvalitního videa další vrstvu, zdůrazňující svoji distanci od reality a stávají se sice stále osobním, ale obecnými klišé strukturovaným příběhem.

Práce Jiřího Černického (*1966) akcentuje spíše obecnější moment ztrácející se stopy paměti, když v archivním filmu ilustrujícím klavírní nahrávku Sviatoslava Richtera zdůraznil chyby filmového pásu natolik, až z něj zůstaly jen ony. Hudební stopa tohoto videa přitom tvoří vyloženě typický případ kulturně hluboce zakořenného„spouštěcího“ nástroje sentimentálních emocí.
Videa obou mladších na výstavě zastoupených tvůrců se k tématu absence, paměti a z nich vyvěrajícího sentimentu dotýkají z mnohem distancovanějších a vypočítavějších pozic. Oběma je blízká zkušenost z práce ve filmovém průmyslu, dávající jim předem na srozuměnou, jak se může emotivní přístup k materiálu stát onou výše zmiňovanou pastí.

Marek Bureš (*1978) ve svém videu, které vzniklo částečně náhodně, neakcentuje žádnou konkrétně zacílenou zkušenost, jeho na špičkovou filmovou kameru natočený záznam však přesto vyvolává někomu až nepříjemné záchvěvy asociující sentimentální šimrání spojené s typickou amatérskou rodinnou videomomentkou. Jeho videu přitom chybí jakýkoliv „střed“, formální či tematické zacílení, onen nepříjemný sentiment jakoč by se zde sám stával tématem.

Tereza Severová (*1979) použila k vytvoření svého videa množství černých „masek“ které zůstaly po její práci v rámci filmové post-produkce. Tyto stíny obrazu a děje velkých filmových produkcí tvoří jakousi pseudo-narativní strukturu, která svým čistě formálním gradováním ve zrychlené m rytmu napodobuje vyprávěcí schéma klasického filmu. Dobře přitom odhaluje mechanismy stimulující u diváka onu výše zmíněnou „falešnou katarzi“, jejíž prožitek můžeme v rámci zhuštěného imaginárního zážitku, složeného z jednotlivých záběrů a fungujícího jakožto „falešná pamět“ srovnávat i s podobně strukturovanou podobou paměti skutečné.

Naše osobní vzpomýnky se nám také vybavují v jednotlivých fragmentech-záběrech, jejichž kombinace složená z těch vztahujících se z danému tématu nám umožňuje vyvolat pocit ztráty, postrádání toho co je nám prostřednictvím imaginativního stimulu tak blízce přítomné i vzdálené. Nabízí se nám tu tedy otázka : Nevyužívá vizuální řeč filmu jako zkratku k naší paměti a k s ní spojeným emocionálním reakcím právě struktury typické pro ukládání našich skutečných vzpomínek? Tímto uvažováním se dostáváme znovu k oněm otázkám: Je sentimentimentální vyznění díla kýč? Je to skutečně jen nešikovné akcentování paměti vůči současnosti? Nebo zde spíše zápasíme se s zprofanovanu tradicí využívání sentimentu v tvůrčím vyprávění? Cílem této výstavy není ale odpověď na tyto otázky, tím je spíše poukázání na formální prostředky, které jsou s touto problematikou svázané. Ve všech vystavených videích je podstatným momentem okamžik absence, vytrácení se a zdůraznění odkazu na to, co v daném videu chybí.

Viktor Čech

Realizace této výstavy v prostoře italské experimentální galerie byla spojená i s co největší jednoduchostí prezentace, která byla nespektakulárně řešena rozmístěním čtyř televizorů v potemnělém prostředí…