Cena Jindřicha Chalupeckého 2011

Cena Jindřicha Chalupeckého 2011

publikováno v časopise Ateliér

Letošní ročník ceny Jindřicha Chalupeckého se jak již se stává tradicí znovu odehrává v prostorách pražského DOXu. Díky svému umístění v odlišných prostorách ovšem návštěvníkovi nehrozí onen znepokojivý moment dejá-vu. Tento mentální klam ostatně v návštěvníkovi nenastane i díky letošnímu výběru finalistů, který dal až na jednu vyjímku dohromady sestavu protřelých a zkušených veteránů uměleckého provozu. Nemluvíme tu přitom ani tak o jejich věku, ale spíše o jejich příslušnosti k té nejviditelnější a nejvíce aktivní složce umělecké scény. Právě jejich velká zkušenost s galerijním provozem pak umožnila vzniknout jedné z nejzajímavějších expozic za posledních několik let Chalupeckého ceny. Po nějaké době zase chybí ve výběru finalistů žena. Všech pět nominovaných se přitom letos, oproti loňskému ročníku projevuje především na poli konceptu, instalace a videa. Nepřítomnost klasicky chápaného malířského či sochařského projevu ovšem spíše odkazuje na to, kde se dnes v českém prostředí pohybuje kvalitativně nejzajímavější tvorba, jak o tom svědčí i ne tolik přesvědčivé zapojení těchto klasičtějších poloh do loňského ročníku.

Dominik Lang je ve výběru finalistů asi jednou z nejviditelnějších postav. Letošní zástupce české republiky na benátském bienále a čerstvě jmenovaný pedagog na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové zde prezentuje projekt, který navazuje právě na jeho benátskou instalaci. K ní odkazuje i přítomná videoprezentace. Stejně jako v Benátkách i zde použil v rámci své instalace sochy vytvořené jeho otcem. I zde si také pohrává s využitím starších děl, jako jsou tyto sochy, či náčrtky jeho vlastních starších projektů. Nicméně je zřejmé že zde došlo k jistému posunu. To co bylo v Benátkách přítomné především jako dialog mezi otcem a synem, položený i na rovině formální odlišnosti tvůrčích přístupů, zde splývá do jednoho hlasu. Autor se zde nevyrovnává jen s formálním dědictvím pozdní moderny, či svého otce, ale se svým vlastním vztahem k hodnotě materiálu a sochařské formy. Tvůrce jako Dominik Lang, který se ve své dosavadní tvorbě, byť pro někoho zdánlivě čistě „konceptuální“, potýkal s problematikou prostoru a ve světě civilních artefaktů položené otázky formy, může svou současnou realizací leckoho překvapit. Sochu jako samostatný útvar zde nahrazuje instalační řešení, které pohlcuje veškeré menší prvky. Je stylizováno do podoby panelového výstavního členění, ale přitom svým materiálním zpracováním i několika výtvarnými intervencemi jasně odkazuje k soše jakožto hmotě vztahující se k okolnímu prostoru. Pravidelné vlhčení vyžadující materiál sochařské hlíny tu vytváří poněkud paradoxně formu paneláže, nahrazuje její očekávanou bělost a propojuje jednotlivé menší koláže, náčrty a plastiky do jednotného celku. Dominik Lang zde určitě představil až nečekaně „výtvarnou“ realizaci, která v českém prostředí vyniká právě tím, jak ji napojuje na odhalovaný proces tvůrčího myšlení. Je zajímavé rovněž sledovat posun jakým jeho výraz prošel oproti jeho první chalupářské nominaci, kde sice rovněž využil motivu paneláže a stěn, ale naprosto odlišným způsobem.

Marek Ther je již řadu let nepřehlédnutelnou postavou českého uměleckého prostředí, v němž vždy vynikal nejen svou výraznou osobní stylizací ale i zajímavým přístupem k videu jakožto k experimentálnímu poli pro rozbor filmové řeči a jejích narativních schémat. Samotný obsah jeho prací, různým způsobem se dotýkající queer, homosexuálních, transgenderových a dalších témat, se v průběhu let poněkud vyhrotil od pohrávání si lechtivými okamžiky až po zneklidňujícím způsobem vážná videa poslední doby. Také samotný „filmový“ přístup se postupně přesunul z pozic hravého experimentu k jakémusi „minifilmu“ založeném na preciznosti a zdůraznění vizuální působivosti dlouhých záběrů. Nezpochybnitelná působivost v DOXu prezentovaného videa může však do jisté míry působit až přílišnou snahou autora vytvořit „film“, konkurující masovému médiu. V celkové narativní struktuře se poněkud ztrácí nejsilnější moment, záběr v měnícím se osvětlení ležícího chlapce, který svým skelným výrazem sám o sobě dobře vyjadřuje celou náročně prezentovanou narativní strukturu. Marek Ther nám zde určitě říká jednu věc, totiž to, že je výjimečnou osobností, která i na jinak na zvláštnosti zvyklé umělecké scéně velice vystupuje. Jeho důraz na de facto „dekadentní“ tematiku, spojující extrémní témata s velice kultivovaným a precizním podáním, z něj ale současně oproti ranějšímu období jeho tvorby dělá do jisté míry i outsidera. V mezinárodním kontextu, zvyklém na takové podivnosti jako je práce Markuse Schinwalda ovšem Therova práce možná může leccos nabídnout a můžeme jen hádat jak zapůsobí na mezinárodní členy hodnotící komise.

Pavel Sterec se sice datem svého narození stal nejmladším letošním nominovaným, nicméně jeho dosavadní činnost jej už řadí mezi zkušené autory, kteří se výzvy, jakou je účast na finále ceny Jindřicha Chalupeckého, určitě nezaleknou. Sterec se zde představil zvláštní kombinací instalace a dokumentace svých dvou akcí, které proběhly v rámci doprovodného programu, představujícího jednotlivé nominované na letošní cenu. Instalace složená se stalagmitu a nad ním zavěšeného metalického fragmentu meteoritu je vlastně jakousi pseudomuzeální prezentací podivně zkombinovaných artefaktů, umístěných stejně jako v muzeu z skleněnou stěnou. Každý z artefaktů přitom zjevně odkazuje na jednu z akcí, prezentovaných prostřednictvím pohlednic nabídnutých k rozebrání. Jednalo se o autorem organizovanou výpravu do koněpruských jeskyní a „seznamku“ nezadaných jedinců, již uspořádal v pražském planetáriu. Časově a situačně omezené události jsou zde tedy reprezentovány prostřednictvím muzeální prezentace artefaktů představujících výplody „mrtvé“ přírody. Z tohoto hlediska je rozhodně Stercova prezentace mezi těmi ostatními osvěžující vyjímkou, nabízející odlišný přístup k dílu než je jen jeho konvenční představní in situ.

Filip Ceněk je mezi letošními nominovanými postavou přicházející z poněkud odlišného prostředí, jíž je brněnská výtvarná, VJská a hudební scéna. Jeho zájem o specifické formy narace, budování příběhů ze za sebou řazených snímků a k nim přiložených komentářů, zdůrazňuje  často stejnou důležitost toho co zde chybí, jako toho co je řečeno. V tomto duchu je řešena i jeho v DOXu prezentovaná práce, tvořená stereoptikonovou diaprojekcí, v níž si pohrává s asynchomností sledu snímků a je zdánlivě doprovázejícího komentáře. Vytvoří zde trhlinu mezi tím co může divák pokládat za části příběhu a tím co mu umožňuje si mezi nimi vytvořit významové vazby. I přes nezpochybnitelné kvality Ceňkovy tvorby je ale trochu škoda, že se právě při tak významné příležitosti nedokázal prezentovat komplexněji pojatou realizací, která by divákovi lépe přiblížila nejsilnější stránky jeho tvorby.

Jiří Thýn je posledním z pětice nominovaných umělců. Jeho východiska v oblasti fotografické tvorby jsou zřejmá i u instalace jíž zde vystavuje. Zájem o formální aspekty fotografického procesu a recepce fotografického média ve své tvorbě propojuje s konceptuálním přístupem, kterému ovšem nechybí jistá poetika. Je dobré si ale připomenout i jiný aspekt jeho tvorby,  jímž je jeho činnost v rámci umělecké skupiny Ládví. Thýnova chalupářská instalace je složená z jednotlivých menších děl, která ovšem dohromady nevytvářejí pouhou výstavu, ale jakési laboratorní prostředí v němž tvůrce rozebral různé aspekty jím sledovaného procesu, spojeného s lomem barevného spektra a jeho přenosu do fotografického média. U Jiřího Thýna můžeme v poslední době sledovat oproti předchozím komornějším a různorodějším pracím snahu po výpravné komplexitě, která je velice působivá, současně ale oproti dřívějšku postrádá něco z osvěžujícího dojmu experimentu, jenž byl nahrazen důsledně budovaným tvůrčím systémem. Vedle Dominka Langa zde také představil v tomto ohledu nejnáročnější a nejkomplexnější práci.

Komise vybírající letošního laureáta ceny rozhodně letos bude mít před sebou velice náročnou práci, jelikož se zde nabízí celá řada potencionálních kandidátů. Mohou vybírat jak mezi působivými realizacemi Jiřího Thýna a Dominika Langa, nabízejících pohledy do jejich pozoruhodně rozvinutých tvůrčích světů, tak také mezi nepřehlédnutelným individualismem Marka Thera, jehož tvorba již mnohými způsoby ovlivnila celou řadu mladších autorů a osvěžujícími a hravými, přitom však elegantně promyšlenými gesty Pavla Sterce a i osobitý a sugestivní přístup Filipa Ceňka rozhodně nemůže být opomenut. Prakticky pro každého z nominovaných mluví některé z oněch „pro“, což jen potvrzuje sílu toho ročníku a také pravidlo, že už samotný výběr finalistů je důležitým důvodem pro existenci Ceny Jindřicha Chalupeckého, která tím umožnuje veřejnosti se seznámit s nejzajímavějšími polohami současného českého výtvarného umění.

Viktor Čech