Homo Mathematicus

Homo Mathematicus

Galerie NTK, 7.6.-7.7.2012

publikováno v časopise Ateliér

Ratio, rozum a s ním spojené racionální, logicky strukturované, matematickou abstrakcí podložené uvažování, bylo po celá staletí jedním z nejdůležitějších základů u představy o lepším a bezpečnějším světě. Matematické pojetí se v ideálním geometrickém rastru uplatnilo jako v blokovém hyppodamickém rozvrhu helenistických měst, tak v proporčním systému klasického umění, ale i u vybudování abstrahovaného měnového systému založeného na početních pravidlech. Tato touha nejen po rozumovém pojmutí a roztřídění, často doslova spočítání světa kolem nás, ale i snaha o jeho ovládnutí rozumem a systematické přebudování se pak táhla dlouho historií v různých podobách. V základech naší současné společnosti, v období osvícenství pak tato systematizace, znovu se projevující jak logickou, tak geometrickou formou stala základem pro budování moderní společnosti a státu. Jak již mnoho myslitelů svými rozbory doložilo, tento původně bohulibý úmysl o vybudování lepšího světa pro nás všechny se postupně proměnil i v nástroj zla, umožňující svojí systematičností ovládat a ovlivňovat naše životy ve všech jejich aspektech, či rozpoutat masové a celosvětové ozbrojené konflikty. Ratio v takto vulgárním smyslu – nástroje, je vybudováno pravidly rozumu a od něj odvozené matematické abstrakce, nicméně jeho uživatelé jsou naopak zmítáni v základu iracionálními pudy. V našem současném světě je tento systém v němž je skoro vše kolem nás určováno čísly a počty pak tato lidská snaha dosáhla svého vrcholu. A to nejen v oblasti technologie, kde je manipulujícím nositelem našich emotivních a smyslových prožitků, ale především v oblasti pravidel našich životů, kde se skoro vše počítá v abstrahovaných jednotkách času a peněz. Odtud samozřejmě není daleko ani jak k existencionální, tak především politické kritice absolutizace tohoto směřování. Milan Mikuláštík, kurátor výstavy Homo Mathematicus v Galerii Národní technické knihovny, pak svou uměleckou i aktivistickou činností rozhodně náleží mezi ty, pro které je kritika tohoto systému,  spojovaného dnes hlavně s kapitalismem a státní mocí, patří mezi hlavní oblasti jeho zájmu. V jeho dosavadní profesionální činnosti jako kurátora se ovšem tato jeho politická angažovanost doposud moc neprojevovala. Po předchozí problematické zkušenosti kurátorství angažovaných uměleckých projektů v galerii NoD se spíše zaměřil jiným směrem. Většina jeho kurátorských projektů se od té doby spíše zabývala různými formálními a tematickými otázkami současné umělecké tvorby. Jistě, i u některých předchozích projektů v NTK můžeme nalézt v různé míře skrytý nabroušený osten jeho kritického nahlížení světa. Bylo tomu tak například i u jeho předchozího kurátorského projektu „Současná česká malba“ v němž se skrýval poukaz na genderovou problematiku v jedné z oblastí současného českého umění. I při procházení jeho současné výstavy bude náš první dojem spíše naznačovat, že výstava se spíše zaobírá formálními důsledky aplikování matematiky ve výtvarné tvorbě. Mohla by o tom svědčit i zde prezentovaná tvorba nestora vystavujících, jež byla slovy kurátora základem pro vznik celého projektu. Jsou jimi díla Pavla Rudolfa z osmdesátých let, umělce vycházejícího z výtvarných tendencí generace let šedesátých. Tato abstraktní díla, v nichž jsou občas pomocí techniky koláže zaintegrovány i fotografické prvky odkazují spíše k pozitivnímu chápání geometrických struktur v tendenci stojící mezi konkretismem a experimentální poezií. Autor si u každého z děl klade jistá omezující pravidla, v rámci jejichž systému pak vzniká výsledná formální podoba díla. Většina z dalších na výstavě vystavujících umělců již náleží k mnohem mladším generacím. U části z nich můžeme stále vnímat spíše neutrální vztah k matematickým strukturám. Někteří z nich využívají moment abstrakce do číselného systému jakožto formalizační prostředek. Jak to můžeme vidět například u obrazů Alžběty Říhové a Jana Šerých. I když je tematický podtext díla týká témat jako jsou ekonomické údaje či záznam posledních chvílí letecké havárie, výsledná podoba tuto ironickou hru se zakódováním materiálně či emotivně vnímatelných hodnot do abstrahované formy spíše skrývá. Důležitým zde zůstává především estetizovaný výsledek. Opačně naopak působí díla autorů, kteří ve vyznění díla nechávají vznít i morální či varovní akcent, jak je tomu u Martina Zeta, který přepočítal jím změřené objemy lidských těl na barely ropy. V práci Michaely Mildorfové autorka vystavuje složenky s měsíčním výživným od svého otce na straně jedné a jím poslané pohlednice a dopisy se zdánlivě osobními a citově zabarvenými, ale ve skutečnosti se monotónně opakujícími přáními na straně druhé. Na těchto dokumentech z jejího soukromého života demonstruje onen podivný pocit ze systému řídícího naše životy v materiální rovině a frustrující chladnost jíž systém ovlivňuje i nejosobnější citové záležitosti. Ivan Vosecký jakoby se vzepřel samotnému tématu výstavy, když v intencích svého vždy emocionálně podbarveného kritického náhledu na svět, pouze velkým nápisem na stěně vykřikuje „Soucit bratři, soucit!“. Mezi nejvýraznější dominanty výstavy patří číselná videa Jana Nálevky, v nichž stojí vedle sebe abstrahovaná ekonomická hodnota a životu únosné tepelné hodnoty lidského těla. Napětí vzniknuvší pohybem číselné hodnoty teploměru jakoby vytvářelo emotivně nejsilnější most mezi číslem a životem, současně však odhaluje i jejich podivnou distanci. Milan Mikuláštík ve svém kurátorském textu k výstavě staví rovnítko mezi slova matematika a ekonomie, ratio je pro něj oním pojmem uprostřed, který se může překlopit na světlou i temnou stranu a v současné situaci je bližší té temné. Vláda ekonomického systému nad světem, systému v němž se vše počítá a kalkuluje je pro něj jinými slovy projevem zla. Důsledné uplatňování matematického, tedy ekonomického myšlení je pro Milana Mikuláštíka cestou ke knoci naší civilizace, stejně tak jako stálo u jejích počátků. Je ovšem otázkou zda samotná výstava, byť obsahuje řadu v tomto smyslu kritických děl, ve svém celku tyto myšlenky skutečně vyjadřuje. Jakoby se zde aktivista a umělec Milan Mikuláštík uzavíral kompromis s profesionálním kurátorem Mikuláštíkem. Celek výstavy tak působí spíše neutrálně, jako kvalitně připravená a i tematicky prostorům NTK vhodná expozice. Svoji roli zde ovšem hraje i samotný charakter prostoru galerie, který do jisté míry predestinuje spíše výstavy přehlídkového charakteru, obsahující velké množství různorodých děl. Výstavu lze rozhodně pokládat za podnětnou, na základě osobního pohledu kurátora vybudovanou kolekci děl, balancující na hranici mezi estetickým vyzněním a především v tiskové zprávě vyznívajícím kritickém podtextu.

Viktor Čech