Július Koller : Archiv

Július Koller : Archiv

Tranzitdisplay, 11.9.-11.11.2012

publikováno v časopise Flash Art CZ/SK

Téma “archivu” bylo v posledních letech v teoretických diskuzích často zmiňováno. A to jako součást neokonceptuálně orientované umělecké praxe, kde se i u nás už dávno staly pod tento pojem zahrnuté umělecké strategie součástí běžně používaného uměleckého slovníku. Zájem o využívání formátu archivu a archivace se projevil i ve zpětném pohledu na dnes již klasickou, ale ne ze všech hledisek prozkoumanou konceptuální tvorbu šedesátých a sedmdesátých let. Zde přišla ke slovu historie umění a její badatelský přístup. Július Koller se svými aktivitami z šedesátých až osmdesátých let je ve středoevropském prostředí jednou z nejpozoruhodnějších osobností, příznačnou různorodostí svých aktivit. Kurátorský projekt připravený pro Tranzitdisplay Tomášem Pospiszylem využil jako své východisko část Kollerova archivu. Tento archiv, který autor v rozpětí několika desetiletí shromáždil v soukromí svého příbytku je velmi nesourodou kolekcí a vlastně nikdy nebyl klasickým, k nahlédnutí určeným, systematizovaným souborem. Jeho jednotlivé části ukazují odlišné způsoby archivace získaných materiálů a velice různorodný tematický záběr. Nalezneme v něm tematicky řazené výstřižky z časopisů (např. věda a technika, umění, umění SSSR atd.), soubor výtvarných “polotovarů”, “preparované” časopisy, nebo také systematicky uložené doklady umělcových výletů. Už způsob jeho “archivace” leccos naznačí o problémech které nastávají při jeho interpretaci. Byl nalezen tematicky rozčleněný a zabalený do jednotlivých balíků. Jakoby Koller celý archiv koncipoval jako “časovou konzervu”, i když není vůbec jasné komu byla , vlastně určena. Paralely k tomu můžeme nalézt jak v širší kulturní tradici, jako byly do makovic věží uložené kapsle s dobovými dokumenty, či jak kurátor výstavy zmiňuje, i u takových umělců jako byl Andy Warhol. Z tohoto hlediska nabízí Kollerův archiv svou nejasnou pozicí mezi komplexním uměleckým dílem, osobním obsesivním projektem či skutečným umělcovým archivem, doprovázejícím autorovo tvůrčí myšlení, široké spektrum interpretací. Taková situace je pro kurátora přímo ideální výzvou. Na jednu stranu tu máme již i v zahraničním kontextu proslaveného umělce, na druhou stranu objemný a těžko uchopitelný problém, který doposavad unikal sítím uměleckohistorické kanonizace. Tomáš Pospiszyl si s tímto problémem poradil zajímavým způsobem. On sám jako teoretik vlastně nepředložil nějaké důslednější teoretické stanovisko. Zůstal spíše v pozici kurátora, který nabízí divákoví možné ínterpretace na základě dojmu z výstavy. Její instalační řešení je založené na uvědomění si faktu že pouhé přenesení archivovaných věcí do výstavních vitrýn a jejich klasická muzeální prezentace by byly kroky špatnou stranou, vůbec nevyjadřující Kollerovy intence. Zachoval proto do jisté míry formu archivu. Jednalo se zřejmě i o trochu obecnější podobenství, odpovídající klasické představě archívu jako instituce, které vlastně neodpovídá situaci Kollerova “archivu”. Vstupní místnost nabídla ke čtení publikace, teoretické zaobírající se tematikou “archivu” v umění, i ty které odpovídají umělcovým zájmům. Samotná expozice pak nabídla skutečný archiv, kde sekudárně do krabic rozložené části umělcova archívu idnividuálně prezentoval v bílém plášti oděný archivář. Z tohoto hlediska bylo jistě pozitivní, že divákům byl umožněn natolik intimní přístup k jednotlivým archiváliím. Můžeme se ale tázat i jinak, je skutečně výstava která přetvořila galerijní prostor do podoby archivu plně adekvátní danému prezentovanému materiálu? Sám Pospiszyl označuje Kollerův archiv za anti-archiv. Jeho nepřístupnost za života autora a absence toho komu byl určen tuto specifickou pozici jen potvrzuje. Kurátor výstavy se zde ostatně už vytvořením onoho archivního enviromentu dostal do pozice stojící na hraně s tvůrčím kurátorstvím, což může vyvolávat otázky především díky tomu, že zde řešíme práci již zesnulého umělce. Celkově lze ale tento výstavní projekt pokládat za vydařenou realizaci, která ukázala že i tvorba i již samozřejmě přijímaných autorů může pořád nabídnout nečekané možnosti, sbližující je s aktuálním tvůrčím myšlením.

Viktor Čech