Slepá skrvna

Slepá skvrna

kurátor: Milan Mikuláštik

Galerie NTK

7.6.-13.7.2013

publikováno v časopise Ateliér

Naše přeurbanizovaná  krajina v posledních desetiletích prochází radikální změnou. Před několik lety tuto hmotnou a sociální podobu středoevropské krajiny označila Keiko Sei za „Konečnou krajinu“, jež již minula zenit svého rozvoje. Kulturní krajina, tak typická pro náš hustě osídlený středoevropský region získává své trhliny, jakési post-kulturní jizvy. Zásadním nástrojem, jímž naše kultura definuje naše životní prostředí je zajisté architektura a právě stavby jsou nejčastější obětí vzniku těchto „slepých skvrn“, míst rozkladu a mizení, materiální i sociální destrukce. Tyto nablýskanými stěnami nových administrativních budov zakryté zóny lze jistě chápat i do jisté míry jako romantické téma spojené s estetikou zmaru a rozkladu. Stejně tak ale také jako specifickou sociální zónu, reflektující problémy naší společnosti. Jedná se o ona ne-místa, jež jsou průchozím jevem utopického myšlení minulosti ústícího do dystopií současnosti. V tomto ohledu kurátor navazuje i na svoji starší výstavu Stíny minulých utopií. V novém projektu pro svoji domovskou galerii, zohlednil Milan Mikuláštík toto téma na rozsáhlém výběru prací. Vedle přímo pro prostor galerie realizované instalace Jaroslava Vargy, která pracuje s momentem přenosu charakteru takového místa do prostředí galerie, je zde další zajímavou prací instalace Jakuba Geltnera, kde se sám divák stává obětí přenosu do neexitující až nepříjemně kýčovité „utopie“. Vedle děl, které moment slepé skvrny parafrázují nepřímo z hlediska vlastností média (Tereza Severová), zde nalezneme i řadu těch které operují s negativním vymezením těchto míst prostřednictvím zdůrazněné absence něčeho (Martin Bražina) či oné atmosféry rozkladu (Olga Tiaška Štefanovič). U řady prací si můžeme vybavit, jak je pro taková místa imaginativní stimulace časté, již poněkud zprofanovanou Foucaultovu definici heterotopie. Kurátorská koncepce, kterou nám zde autor výstavy předložil, se zaobírá dnes nejen na uměleckém, ale i obecně společenském poli výrazným tématem. Stačí zmínit současný koníček spočívající v průzkumu a dokumentaci opuštěných chátrajících staveb. To co je popíráno a ignorováno v rámci běžné životní zkušenosti se jako forma vytknuté části reality stává tématem tvůrčí reflexe i exotického úniku. Je škoda, že aplikovaná forma výběru a prezentace děl se v případě kurátorské práce Milana Mikuláštíka v NTK stala poněkud mechanickou. Zajímavé a dobře podchycené téma ústí do svozu děl, která již často byla k vidění při jiných výstavních příležitostech. Vyslovená teze je doprovázena mechanicky představenou ilustrující selekcí, která je i díky architektonické specifičnosti prostor galerie pouhou obměnou stále stejné situace. Sled výstavních projektů v NTK se stává pouhou ozvěnou, odrážející se od stěn až příliš konkrétního a neměnného místa jejich realizace.

Viktor Čech