Text k výstavě
CZ/
Doprovodný text k výstavě a uměleckému projektu německého umělce Paula Wierbinskiho, který v duchu umělcovy fabulace rozvíjí jím vytvořenou imaginární tvůrčí osobnost Iva Burokvice.
KDYŽ TEČE V ULICÍCH KREV, JÁ NAKUPUJI
Vernisáž 25. září 18 hodin
Výstava potrvá do 20. října 2013
Vystavující umělci: Ivo Burokvic (DE), Wieland Schönfelder (DE), Paul Wiersbinski (DE)
Ivo Burokvic a jeho obrazy
Pozice malby na poli aktuálního umění již byla mnohokrát kriticky zhodnocena, na jedné straně můžeme sledovat ztrátu jejího významu jako dominantního média, v rámci nějž se odehrávaly zásadní dobové tvůrčí počiny, kterým byla ještě v dobách pozdního modernismu. Na straně druhé však její neustálé návraty do výstavních síní a evidentní zájem galerijního publika o ni. Jistě jde namítnout, že médium malby je jakýmsi přežívajícím reliktem modernistické měšťanské kultury a v rámci dvojrozměrné roviny plátna již dochází k pouhému módními vlnami určovanému kombinatorickému opakování dávno vyčerpaných výrazových prostředků, které pozbyly svůj potenciál pro vyjádření autentického tvůrčího sdělení. Co hůře, malba neposkytuje v dnešní společnosti ovládané masovou vizuální kulturou ani dostatečný prostor pro radikálnost umělcova vyjádření. Zůstala jen kulturní ozvěnou minulosti, kdy ona pěkně namalovaná kytice byla ozdobou domácnosti a velkoryse pojaté plátno prostředkem estetické kontemplace v galerijní svatyni. A nakonec to vůbec nejhorší – namalovaný obraz se stal symbolem degradace uměleckého díla do role zboží, investice, něčeho, v čemž je ušlechtilá estetická a ideová hodnota zaprodána za pouhou hodnotu zboží v rámci kapitalistického systému směny. I samotný autor obrazů – malíř, který v řadě skutečných i literárních podob ztělesňoval onu společností očekávanou roli tvůrčího bohéma, se stal v dnešní době oceňující především intelektuální působení tvůrce anachronismem.
Obrazy Iva Burokvice i jeho další tvůrčí aktivity by v rámci onoho kritického rámce jistě šli odsoudit jako banální naplňování poptávky uměleckého trhu po očekávatelných artefaktech a zažitého obrazu umělce jako provokující celebrity. Na základě soudu stojícího na odsouzení jeho „konvenčnosti“ se jistě celá řada „radikálních“ kritiků a soudců již moc nepozastaví nad samotnou hodnotou formy umělcova výrazu, která spočívá v jeho elegantní schopnosti vyplňovat onu prázdnou šablonu očekávání již nabízí trh s uměním. Ano prázdná je právě ona vnější společenská forma, do níž autor vstupuje. Očekávání oné bizarní mašinérie „kulturních podnikatelů“, galeristů i jejich po dobré investici visící doma nad gaučem toužících zákazníků, oněch tvrdě a spořádaně pracujících dělníků kapitálu. Jejich požadavky na „přijatelné“, „atraktivní“ a současně dobře prodejné umění jsou nám tím, co v nás i díky jejich snobsky skrývanému omezenému vkusu a vzdělání vzbuzuje onen pocit znechucení. Jeho obětí se pak bohužel stává i sám umělec, jehož Oeuvre i osobnost jsou jako kousek puzzle vsazeny do jimi ovládaného kontextu. Skutečně však odpovídá vnější forma tohoto kousku i hodnotě jeho obsahu?
Obrazy Iva Burokviče se jistě v průběhu aukce stávají zbožím, ovšem zbožím jehož hodnotu určuje sám kupec, který z něj tím také produkt tohoto charakteru vytváří. Obraz je pro něj fetišem, k němuž si daný osobní vztah vytváří už tím, jakou je mu sám ochoten přidělit hodnotu. Nemusíme se zde ani bavit o absolutní hodnotě Burokvicových prací, ta je v rámci tohoto systému nepodstatná. Dílo se v okamžiku vydražení stává komoditou s plovoucí hodnotou, která odráží, jako malý laboratorní vzorek i celkový život onoho ohromného organismu, jímž vlastně svět obchodu a peněz je. Od prvotního popření možnosti aby současná malba byla schopná odrážet stav společnosti a být tím pádem vlastně „sociálně“ aktivním uměním, jsme se dostali na příkladu Burokvicovi tvorby pomalu k tvrzení opačnému. Ovšem díky tomu nám nezbyl prostor pro zhodnocení samotné formální hodnoty jeho prací, takže nezbývá, než abychom ji ponechali na někom dalším. Rozhodně však nelze popřít, že tvůrčí osobnost Iva Burokvace, která se nám na této výstavě představuje díky zprostředkování Paula Wierbinskiho, je pro další přemýšlení nad danou problematikou více než ideálním modelovým případem.
Viktor Čech
KARLIN STUDIOS
KŘIŽÍKOVA 34, PRAHA
ART HAS NO HISTORY 