Struktury Pohybu

Galerie AMU, 2. 3. – 3. 4. 2016

 

Trailer na výstavu

 

Sešítek s texty k výstavě v pdf

 

STRUKTURY POHYBU

Aleš Čermák, Antonín Jirát, Petr Krátký, Matěj Smetana, Johana Střížková, Zuzana Žabková a Adam Vačkář

Kurátor: Viktor Čech

1.3. – vernisáž
30.3. – performance Adam Vačkář a Tereza Lenerová
—
Každý se někdy zapomene a zachová se poněkud nekorektně. To se stalo i mně, když jsem se zastavil na ulici a zíral na nohy kolemjdoucí slečny. Rytmus, v němž se pohybovaly její boky, kolena a lýtka mne fascinoval, ale spíše per se, jako souhra vzájemných protikladů pohybu samotného. Pohyb pro mě byl formou, která si s sebou nese svoji vlastní hodnotu přesahující specifické vlastnosti dané předmětné situace. I přes přízemní konotace mého úvodního pohledu mi nakonec v hlavě uvízla spíše fascinace strukturou, kterou tvořila tato sestava pohybů.

Z takovýchto pozorování se zrodila také inspirace pro upořádání této výstavy. Nemohl jsem si nevšimnout, že řada současných tvůrců, pracujících zejména v médiu videa či performance, ve své tvorbě reflektuje něco velice podobného výše zmíněnému jevu. Míním tím uchopení pohybu jako estetické struktury. Někteří z nich takto pracují ve vazbě na tanec, jehož je daný jev základní podstatou. Choreografie jako systém pohybové řeči se pak stává reinterpretovaným nástrojem ve hře významů. Jiní tvůrci naopak využívají přímočařejšího uchopení pohybu, když z běžného životního kontextu vytknutá pohybová struktura balancuje na hraně dvojznačnosti mezi gagem a abstrahovanou formou. U výše zmíněného jsou ony pohybové struktury představeny ve své křehké efemérnosti prostřednictvím kineze předmětného těla. Nabízí se ale i další cesta, při níž umělci podchycují právě ony samotné struktury pomocí jejich vizualizace. To, co běžně vnímáme jakožto jev rozprostřený v čase a jeho rytmu, je pak v některých svých aspektech zpřítomněno jako čistě vizuální forma.

Z doposud řečeného by se mohlo zdát, že zmíněná tvorba je příkladem nezainteresovaného estétského přístupu, který odděluje specifický jev od jeho sémantického, sociálního, politického, obecně kulturního a dalšího kontextu. V řadě případů je tomu však právě naopak. Podobně jako je vypreparovaný vzorek pro vědce zdrojem řady důležitých poznatků doplňujících celkový obraz, tak i zde může akcentování struktury odhalit jiný pohled na věc. Daná struktura pohybu může být generována nejen reakcí na zvuk, rytmus či vizuální stimul, ale také svou vazbou na výše uvedený kontext. Pohyb zde může být dalším svědkem o stavu světa kolem nás, rozměrem, který chápe naše bytí v prostoru a čase nejen jako materialitu, ale především jakožto proces.

Viktor Čech

__________________________________________________________

Texty z brožurky vydané k výstavě:

Aleš Čermák

Naše doba je příznačná tím, jak se v pohybu kolem nás mísí předmětné s virtuálním, tělesné s digitálním a technologické s biologickým. V dynamice multitaskingu naší percepce spektakularita kapitalismu přeskakuje přetažením prstu k virtuálně sdílené intimitě či k labyrintu ideologií a znovu nalézaných věčných pravd. Hlubinné dýchání mysl vyprazdňujícího upoceného jogína je mrtvým webem na této cestě, jakousi pomlčkou na stránce kakofonické partitury. Vír akcí a reakcí kolem našeho těla z nás dělá hybridy, v nichž se stéká biologické se sociálním a technologickým. Můžeme být řidiči svého neustálého, nezastavitelného pohybu v tomto světě, nebo se jen spouštíme dolů po kluzkém povrchu deterministického tobogánu?

V těchto složitých dějích našeho světa čerpá podněty tvorba Aleše Čermáka. Otázka sociální spravedlnosti, estetiky ideologií i poezie života je pro něj součástí živoucího těla dnešního člověka. Pro jeho aktivity jsou typické přesahy mezi oblastí výtvarného umění, literatury a experimentálního divadla a performance. I na této výstavě prezentovaný projekt, který autor připravuje spolu s Jindřiškou Křivánkovou, má charakter průniku médií, v němž se pojí performativní událost s vizuální projekcí. Zde prezentované video je jen jednou z jeho částí a lze jej v tomto smyslu chápat i jako jakýsi trailer.

 

Antonín Jirát

Pohyb ve světě kolem nás, ať již se jedná o kinezi lidského těla nebo o trajektorii nebem se řítícího letadla, můžeme mnoha způsoby zachytit jako strukturu. Může jí být pravidelný otisk stop nohou nebo linie značící pohyb letadla vpřed daným směrem. Tato struktura však, byť sebesložitější, zachycuje vždy jen některé aspekty daného jevu. Pokud tedy ovšem nepřijmeme poněkud děsivé podobenství, které nám jako možnost nabízí Slavoj Žižek, totiž že realita se kolem nás definuje podobně jako 3D struktura počítačové hry až tehdy, když na dané místo nahlédneme. Komplexnost dění v nás obklopujícím časoprostoru činí jakoukoliv námi podchycenou strukturu časem obsolentní. Pro každou partii, v níž chceme podchytit fungování našeho světa, musíme dané struktury odvozovat vždy znova a znova.

Antonín Jirát ve své instalaci pro tuto výstavu buduje strukturu, která je jasně artikulovaná svým modulárním konstrukčním systémem. Objekt nám může asociovat jak názorné vědecké modely molekul či DNA, tak také naše dětské hrátky s kaštany a špejlemi. Je sice založen na abstrahovaném principu, ale současně je to, co ho pojí, dohromady tvořeno konkrétní pomíjivou organickou hmotou, která podléhá neustálému rozkladu. Podobně jako je pomíjivá výmluvnost námi schematizovaných struktur, tak je dočasná i soudružnost Jirátem vytvořené předmětné struktury. Celá struktura je tedy neustálou obětí pohybu i v jeho biologickém či fyzikálním smyslu procesu, vzniku a zániku.

 

Petr Krátký

Situace, do nichž ve svých videích staví sám sebe Petr Krátký, často na první pohled budí dojem gagu, vtipné hříčky či provokace. Lehkost a nekomplikovanost, s níž aplikuje danou aktivitu či pohybové schéma, může vést až k pochybnostem o váze autorova sdělení. Jistě, je zde sofistikované dědictví podobně hravých performancí, kořenící nejpozději v šedesátých letech ve videoperformancích Bruce Naumana či osobněji laděných vystoupení Base Jana Adera z let sedmdesátých. Tělo performera se zde stejně jako u zmíněných tvůrců stává prostředkem, který jeho majitel prostřednictvím jisté sebeironické distance používá jako aparatus gesta, pohybu a fyzických situací. Stejně tak jako u Naumana je i v pracích Krátkého častým tématem opakovaná aktivita v podobě abstrakce jednoduchého pohybu. Minimalizovaná pohybová struktura je vyjádřena ne odosobněným perfektním nástrojem v podobě profesionálního tanečníka, ale civilním tělem autora samotného. Z toho vzniká napětí, které vytváří i zvláštnost oné situace, kdy je pro nás tato činnost současně jak oním humorným gagem, tak také minimalistickým tancem či až analytickou studií všedního pohybu.

 

Matěj Smetana

Matěj Smetana vyjádřil téma svých dvou videí pregnantně již jejich názvem Taylorimus. Ve snaze taylorismu o vědecky založené zefektivnění výrobního procesu hrálo důležitou úlohu i systematické uchopení pohybů pracovníků. Podobně jako choreograf artikuluje taneční řeč pomocí slovníku na sebe se vážících pohybů, poloh a gest, tak taylorismem racionalizovaný pracovní proces člení sestavu úkonů, z nichž se sestává výroba produktu, na co nejefektivněji zvládnuté a neustále opakované krátké pracovní pohyby každého z pracovníků. O blízkosti taylorismu a choreografie ostatně svědčí i to, jak na taylorismus navazoval významný modernistický choreograf Rudolf Laban ve své spolupráci s britským průmyslem na zefektivnění pracovních pohybů zaměstnanců továren ve čtyřicátých letech. Smetanova videa toto téma rozvíjejí na principu výtvarného zviditelnění opakujících se struktur pohybu a jejich vzájemné kontinuity mezi jednotlivými „pracovníky“. Na jednu stranu se jeho aktéři stávají spíše než pracujícími tanečníky, jelikož jejich pohyb je pouhým náznakem a ne skutečným úkonem, na druhou stranu je výsledkem jejich konání výtvarně zbytnělé schéma, související se Smetanovým častým vyjadřováním se pomocí animované linie jako kresebné ilustrace nějakého procesu.

 

Johana Střížková

Pohyb si většinou představujeme jako pohyb něčeho, bytosti, hmoty či objektu v nějakém směru nebo za nějakým účelem. V našem vesmíru je však logicky v pohybu vše, tedy i to, co je zdánlivě nečinné. I když zachováváme pasivní pozici či stanovisko, stejně jsme nejen v stavu neustálého pohybu vůči ostatním bytostem a předmětům, ale také středem řady akcí a dějů, jež ovlivňujme svou pouhou trpnou přítomností. Pokud se zastavíme uprostřed rušného náměstí a sledujeme dění kolem sebe, můžeme někdy pocítit i jistou dávku odcizení z toho, že jsme vystoupili z role poslušné částice a stali se pasivním středobodem všeho, divákem divadla hraného jen pro nás.

Ve videích a videoperformancích Johany Střížkové se často setkáme právě s oním momentem pasivní přítomnosti či udržování statické pozice. Někdy přímo ve fyzickém smyslu, když se autorka utkává s k pohybu nutící gravitací, jindy naopak spíše ve psychologickém smyslu, kdy se nehybnost stává pasivním pobytem v daném situaci nebo prostoru. Performativita autorky je intenzivní právě v onom vzdorování nutkání a nucení k pohybu, ať již jej chápeme fyzicky nebo psychologicky.

  

Zuzana Žabková

V případě Zuzany Žabkové je systematická práce s pohybem podstatnou složkou její tvorby. Umělkyně, která absolvovala jak výtvarné tak choreografické vzdělání, ve svých dílech velice často spojuje choreografickou řeč s jejím hravým nebo poetickým odkloněním a s konceptuálním uvažováním. Vedle inscenovaných choreografických videí se však k tématu pohybu přiblížila i z pozice výtvarné poetiky, která působí spíše abstraktně. Na výstavě lze zhlédnout obě tyto polohy její tvorby. Zatímco v případě první z nich autorka parafrázuje emotivně intenzivní choreografickou řeč slavné představitelky tanečního divadla Piny Bausch ve svém osobním remixu samotné choreografie i jejího kontextu, v druhém případě vytváří z koláže konkrétních, vlastně poetických, temnosvitných záběrů (na nichž nevidíme ani na vlnách se pohupující loďku, ani vlnící se oponu) zdánlivě abstraktní pohybující se světelnou strukturu.

——————-

STRUCTURES OF MOVEMENT
March 2 – April 3, 2016

Aleš Čermák, Antonín Jirát, Petr Krátký, Matěj Smetana, Johana Střížková, Zuzana Žabková and Adam Vačkář

Curator: Viktor Čech

March 1 – Opening
March 30 – Performance Adam Vačkář and Tereza Lenerová
—
Everybody forgets themselves once in a while and behaves a little indecorously. Indeed, it has happened to me: I halted on the street to stare at the legs of a young woman passing by. I found myself fascinated by the rhythm of her hips, knees and calves moving, but rather per se, as a concord in itself of discordant movements. To me, the movement represented a form endowed with a value of its own – which transcended the specifics of a particular material situation. Even despite the base connotations of my initial gaze, what eventually stayed in my mind was the fascination with a structure created by this particular set of movements.

Such observations have also provided the inspiration for this exhibition. I could not help but notice that a number of contemporary video and performance artists reflect something similar in their work. In other words, they approach movement as aesthetic structure. Some of them build on dance, where the phenomenon is one of the fundamentals. Choreography as a language system of movements consequently becomes a newly interpreted instrument in the play of meanings. Other creators use more direct approaches to movement, such as when a structure of movement is lifted out of its day-to-day context and ambiguously teeters on the edge between a gag and an abstracted form. In the latter case, the structures of motion are presented through their fragile ephemerality and born by the kinesis of the material body. Yet another possible approach for the artists is to extract these very structures by means of their visualization. What we usually perceive as a phenomenon stretched out across time and its rhythms is through some of its aspects highlighted in a purely visual form.

From what has been said so far it might seem that such works exemplify the disengaged approach of an aesthete that severs a specific phenomenon from its semantic, political, broadly cultural and other contexts. In a number of cases, the contrary is true. Similarly to the way a preserved sample may present a source of important insights completing the whole scientific picture, here too the accentuation of a structure may reveal yet another perspective on the same thing. A given structure of movement can be generated as a response to a sound, rhythm or visual stimulus, as well as through its connection to the above-mentioned contexts. Movement here can bear witness to the state of the world around us, be a dimension in which our existence in space and time is apprehended not in terms of materiality, but first and foremost as a process.

Viktor Čech