Monstrozita odlišnosti

Celá recenze v Art Antiques také ZDE

Recenze projektu Rozhovory s monstrem Evy Koťátkové v pražské Galerii Meetfactory (13. 1. – 31. 3. 2021)

Ne všechny potřeby lze uspokojit každodenním projížděním Instagramu, webových galerií či únikem do diskuzních uměleckých skupin, snažících se nahradit sociální vření umělecké scény na čistě vokální platformě Clubhouse. Nutnost přímého setkání diváka s uměleckou tvorbu není spojena jen s výsostně estetickými nároky na recepci výtvarných objektů či se scénickou imerzí a prostorovostí instalačních realizací, ale také s potřebou práce řady umělců s různými formami bezprostřední auditivní, prostorové i objektové komunikace a sdílení – virtuální analogie je však už svou podstatou mění v paradoxní opaky: pocity odosobnění, distance a izolace.

V projektech Evy Koťátkové, realizovaných v zahraničním i domácím prostředí v průběhu posledních let, lze ony výše zmíněné potřeby spojené s intimní i socializovanou pozicí návštěvníků výstav velmi často nalézt. Ať již se jedná o performativní a choreografické oživení prvků instalace, o přímé zapojení diváků do dialogu nebo o s koncepcí výstavy úzce provázané workshopy. Nejinak tomu mělo být i u jejího současného projektu nainstalovaného v prostorách galerie MeetFactory. Ten ovšem vzhledem k současným okolnostem již nějakou dobu čeká na své otevření veřejnosti, a i přes řadu možností jeho virtuálního sdílení prostřednictvím fotodokumentace, komentovaných prohlídek či reakcí médií zůstává bez zapojených participantů i diváků pouhým fragmentem autorkou zamýšleného celku. Kritik umění se tak při vstupu do této výstavy trochu stává nejen objevitelem jinak nepřístupných neznámých krajin, ale také detektivem, snažícím se indukcí i dedukcí o rekonstrukci celkového záměru umělkyně.

Projekt Evy Koťátkové nazvaný Rozhovory s monstrem je pro osamoceného návštěvníka vskutku jakýmsi vstupem do dračí sluje, kde se ale musí spíše vypořádat s nástrahami monstrozit, jakými jsou netolerance, strach z jiného, nepoznaného a nepochopeného či síla předsudků, a s pastmi svádějícími do příliš úzkoprsého chápání „normálnosti“. Osudům psychicky i fyzicky odlišných, vyloučených a nezařaditelných se ostatně autorka věnuje už dlouhou dobu. V řadě jejích starších projektů, zabydlených sestavami symbolických objektů a ilustrovaných prostřednictvím sugestivních koláží, kreseb či videí, si téma tlaku společnosti na „normálnost“ a s ním spojených mechanismů korekce vystačilo se scénografickými aranžmá instalace. Návštěvník v nich procházel řadami s až absurdní názorností prezentovaných scén a situací. Od počáteční tematiky spojené s vlastní zkušeností autorky ze setkání dětské odlišnosti s nekompromisním normalizujícím mlýnem školní docházky se postupně její tematika posunula směrem k často bizarním, ale i atraktivním světům psychickým i jiným postižením z běžného života vyloučených tvůrců. Práce s biografickými narativy, ohledávání hraných společenských rolí a mnohdy i výrazná úloha lidské tělesnosti ve starších kresbách, kolážích či videoperformancích autorky ji časem dovedly k čím dál větší snaze o zapojení živých performerů i divácké interakce přímo do výstavních instalací. Zmíněný scénografický charakter realizací Evy Koťátkové, spojený s inscenováním ať již zástupných či skutečných lidských těl do naznačených míst a situací, se zde občas spojil i s objekty založenými na přímé interakci s lidským tělem. Ty v sobě nezapřou rovněž inspiraci fyzickou bezprostředností dětské zkušenosti s okolním světem, jak si ho mohou užít na hřištích a prolézačkách. Zatímco v řadě těchto starších realizací je svět dětství spíše křehkým zrcadlem zdeformovaným a roztříštěným krutými normami a předsudky světa dospělých, v současné tvorbě Evy Koťátkové je patrný posun k pozitivnějšímu přístupu, v němž jistě hraje roli i mateřská zkušenost přinášející nový vstup do dětského světa, spojený s otevřením možností odlišných forem edukace i nové šance pro další generace, zbavené zmíněné traumatické zátěže.

Eva Koťátková svoji instalaci v Meetfactory rozdělila do tří částí odpovídajících třem místnostem výstavního prostoru. Toto členění zároveň předkládá tři akty příběhu, jimiž návštěvník postupně prochází. V nejrozsáhlejší vstupní prostoře vznikla komplikovaná konstrukce, naznačující staveniště zamýšleného objektu chráněného bydlení, jehož (nakonec nerealizovaný) projekt se stal jablkem sváru s místními obyvateli. Na tomto případu autorka vybudovala inscenaci, v níž jednotliví aktéři promlouvají prostřednictvím zvukových nahrávek spojených s figurami umístěnými v místnosti. Samozřejmost, s níž jednotliví aktéři vyjadřují své v komplexní sítí předsudků zakotvené obavy z odlišnosti možných příchozích, i bezmocné přehazování kauzy mezi zodpovědnými osobami ani nepůsobí nijak vyhraněně absurdně. Spíše naznačuje, jak zbytečné a banální jsou kořeny oné výsledné monstrozity, s níž se i současná společnost může chovat k lidem, jejichž jedinou vinou je, že neodpovídají té nejbanálnější šabloně „normálního“ těla a všedního chování.

Při pohledu na naddimenzované geometricky stylizované mluvící hlavy, ušité z měkkého textilního materiálu, se nelze vyhnout asociaci s loutkovým divadlem či s maňásky. Celá instalace, ještě víc než předchozí autorčiny realizace, vskutku připomíná divadelní scénu, kde jsou ale hlavními aktéry především samotné objekty. I přes hlasy prostupující prostorem probíhá hlavní dialog mezi různorodými přítomnými artefakty. Zmíněné hlavy, u nich umístěné oblečení i další předměty – celé toto divadlo objektů naznačuje jeden podstatný aspekt často spojený s pohledem na odlišné a vyloučené. Je jím tendence vnímat tyto jedince jako předměty, zbavené svým postižením plné svobody lidské bytosti a chápané jako porouchané stroje či monstrozity.

Toto odlidštění daných jedinců v očích těch „normálních“ naznačuje další část instalace, která je doslova onou temnou slují, v jejímž koutě se skrývá monstrum. Umělkyně ho vytvořila v podobě ohromné textilní chobotnice, jejíž několikametrová chapadla poskytují příjemné posezení pro vyslechnutí koláže zkušeností postižených s traumatizujícími střety jejich odlišnosti se společenskými předsudky. Útulnost měkké a klidné temnoty, v níž divák spočine spolu s danými příběhy, směřuje ke zřejmému účinku. Je jím snaha autorky o zpětné polidštění těchto bytostí, které by měly přestat být asociovány s figurkami strašáků, Kalibánů a dalších opaků lidskosti. V poslední místnosti výstavy vznikl v podobě jakési „redakce“ prostor pro plánované workshopy a zapojení především dětských návštěvníků. Autorka zde připravila množství výstřižků vizuálních motivů, které podněcují příchozí k asociační hře, ne nepodobné jejím starším kresbám a kolážím. Návštěvník tu vlastně dostává poslední slovo, v němž může ve svém podání navázat na autorčinu řeč symbolů a asociací. Soustředění se na dětského návštěvníka jako někoho, s kým lze vést kvalitativně odlišný dialog, méně omezený limity zažitého jazyka a mentálních konstruktů, autorce v lecčems zjednodušilo její snahu o nadějné a vlastně až naivně bezprostřední ladění celého projektu. Směřuje od odcizení a konfliktu směrem k pozitivnímu vyznění v empatii a reflexi. Aspoň v to můžeme doufat, jelikož na ověření možností dialogu tohoto publika s výstavou bude nutné ještě nějakou dobu počkat.