Umělcovo doupě

Volná esej věnovaná tématu kolektivu a spolupráce v současném umění a inspirovaná aktivitami uměleckého ne-kolektivu Björnsonova a jejich současné instalace na výstavě finalistů CJCH v Moravské galerii v Brně.

Text je dostupný i ve:

Flash Art Czech and Slovak Edition no. 61, s. 14-17

Umělcovo doupě

Tušově sytá temnota, zvuk kapek nepravidelně dopadajících na podlahu. Prostor, který tušíme jen z ozvěn kapání a vlastních kroků. Těžké vdechy a výdechy vhlkého vzduchu, plného tlející vůně mechů a plísní. Je nás tu několik, navzájem se o své přítomnosti ujišťujeme vzájemnými stisky svých upocených dlaní. Každý další krok je naplněn novou dálkou nejistoty, co nás na naší cestě temnotou ještě čeká. Občasné klopýtnutí, zastavení se a očekávání zda náš hluk nevyvolal nějakou odezvu okolí, či se jen jednalo o další ozvěny. Konečně jsme něco zaslechli, od stěn  se tříštící zvuky, jež by mohly být dupot těžkých bot, či tlap a hlasité funění. Je čas na hod dvacetistěnnou kostkou ve tvaru ikosaedru, zvanou d20. Naleznou nás pronásledovatelé, nebo v nekonečných tunelech také zabloudí? 

I had a dream, which was not all a dream.

The bright sun was extinguish’d, and the stars

Did wander darkling in the eternal space,

Rayless, and pathless, and the icy earth

Swung blind and blackening in the moonless air;

Morn came and went—and came, and brought no day…

(Lord Byron)

V sounáležitosti kolektivu při hraní deskových her na hrdiny je hod kostkou a porovnání jeho výsledku s danými hodnotami asi krásně sdíleným napětím. Ať už v imaginárně prožívaném prostoru myšleného dobrodružství, nebo u stolu kde spolu hráči sedí. Aspoň si to tak představuji, tato kolektivní forma spolupráce, sdíleného rozhodování a díky tomu také společně prožívaného životního dobrodružství je něco, co jsem si díky solitérní pozici nikdy neužil ani jako kritik a kurátor současného umění, ani jako hráč her na hrdiny, které jsem vždy prožíval jen jako solitér v jejich digitální podobě. Přitom v obou případech mi ona zvláštní dvojznačnost spekulativního potenciálu těchto virtuálních dobrodružství přišla jako zajímavá paralela k tvůrčím aktivitám v uměleckém prostředí. 

Na straně jedné je určitá autoteličnost, uzavírající smysl umělecké tvorby v její vlastní estetické hodnotě, tedy stav který je podobný jako ony samoúčelné úniky do jiných světů při hraní zmíněných her. To platí jak pro umělce samotné, jejichž schopnost vyjádření dnes víc něž kdy jindy závisí na schopnostech rozehrát svoje sdělení na hřišti forem, informací a hodnot, tak pro jejich diváky pro něž současné umění už dávno není pouhou pasivní recepcí a kontemplací, ale spíše vstupem do onoho herního pole a jeho průzkumu dle daných pravidel. Samotný autor dnes však také nemusí být jen oním v herní terminologie „dungeon masterem“ – pánem hry, protože charakter jeho vyjádření je natolik spojený s danými narativy, mýty a ztvárněními sociálních situací, že vždy bude rovněž oním hráčem. To je ale pozice, která se často lépe sdílí v rámci zmíněného herního kolektivu, než v pozici solitéra. I proto jsou dnes umělci tak rádi kolektivními účastníky kreativního dění. 

Osud rozhodl a hodnota naší schopnosti se skrýt vyšla v kombinaci s hodem kostkou dostatečně vysoká. Přitisknuti v temnotě ke stěnám a vzájemně mlčky komunikující jen doteky, čekáme až se naši pronásledovatelé dostatečně vzdálí. Jakou cestou se ale v onom nekonečném labyrintu chodeb, jeskyní a větvících se cest máme dál vydat? Bude nám stačit voda a potraviny, nebo uvízneme bez dostatečných zásob v nějaké nikam dál nevedoucí pasti? Všechny tyto možnosti jsou v průběhu hry neustále ověřovány kombinací hodnot a vybavení postav se kterými hrajeme a opakovanými hody několika druhy kostek. Náhoda a danost se proplétají v pletivo osudu, kormidlované i řadou našich dalších rozhodnutí. Co byste také čekali od dobrodružství, jehož současným cílem je nalézt v onom nekonečném jeskynním komplexu tři legendární vědmy, které nám mohou pomoct svou věšťbou v dalším směřování daného příběhu. 

 The weird sisters, hand in hand,

 Posters of the sea and land,

 Thus do go, about, about:

 Thrice to thine, and thrice to mine,

 And thrice again, to make up nine.

 Peace, the charm’s wound up.

(William Shakespeare)

Tkát předivo osudu hrdinů a jejich různorodých konců bylo vždy údělem takových postav jako byly antické Moiry, slovanské Sudičky či Shakespearovy čarodějnice. Osud jako spleť linií proplétající se ve svých cestách za možnými konci, je zásadním mechanismem i v případě zmiňovaných stolních a počítačových her na hrdiny. Je vždy určován kombinací určitých predispozic a náhody, definované hody různými mnohostěnnými kostkami, ať již v jejich hmotné či simulované podobě. V řadě narativů, široce rozšířených od antických mýtů a tragédií až po současnou populární kulturu, která zahrnuje jak fantasy literaturu, seriály tak i právě hry, se ostatně toto téma osudové volby propojující náhodu s rozhodnutím, neustále vrací v různých recyklacích výše zmíněných kulturních archetypů. Mýtus, fantaskní narativ i alternativa k racionálním kalkulům moderní společnosti, se staly součástí širokého kulturního mainstreamu vzhlížejícího ke spiritualitě překračující logické determinanty všedního života. 

K oněm jiným příběhům historie i odlišným perspektivám na kulturní tradici právě přes tematiku mýtu, šamanismu, věštění či čarodějnictví přistupuje se zájmem i nezanedbatelná část současné umělecké komunity. Její hledání jiného vztahu k vlastní identitě, genderu, společenskému řádu a životnímu prostředí je spojené i s hledáním odlišných kořenů než těch, které dominovaly patriarchálním příběhům klasického umění i moderny. Forma rituálu spojená jak s jeho rekvizitami, tak s jeho performativními aspekty se stala stejně podstatným vyjadřovacím prostředkem jako na pokraji rozumné společnosti ve stínech iracionality bující „pofiderní“ praktiky jako je výklad z karet či astrologie.  

Zabloudili jsme, přesně tak jak jsme se toho obávali. Nikde nebyla vidět cesta dál, jen holé a upocené temné kamenné stěny. Aspoň jsme se již cítili dost daleko od našich pronásledovatelů, abychom si na své okolí pořádně posvítili, v naději že se přece jen někde objeví nějaká škvíra či průlez jímž bychom mohli pokračovat. Nakonec nás zachránila vzájemná spolupráce všech členů naší družiny. Každý přispěl některou ze svých zvláštních schopností. Zatímco elsfká mágině nám neznámo odkud přikouzlila chybějící potraviny, které na rovněž přikouzleném ohni chutně ukuchtil půlelfí lovec, trpasličí klerik využil svých věšteckých schopností aby odhalil ve stínech nepatrný skrytý průlez, přes nějž po jeho rozšíření silou barbarského válečníka mohla pokračovat naše cesta dál do neznáma. 

Ne náhodou je jedním z dalších rysů řady současných uměleckých aktivit i hledání nových forem kolektivní spolupráce, nově definující nejen unifikovaný celek, ale také role jedinců v nich. Nejedná se už většinou o dogmatickou kolektivní identitu, jakou známe u uměleckých uskupení starší generace, ani o pouhé účelové spojení individualit, známé z dob moderny a avantgardy. Mnohem více jde často právě o jakousi formu kolektivní hry či výzkumného dobrodružství, v rámci níž neustále probíhá dialog, přijímání ale i následné vytváření různorodých narativních rámců. Jedním ze zajímavých inspiračních zdrojů je pro ně i oblast fantasy a sci-fi literatury i nimi spojených kulturních forem, tedy součásti populární kultury, u níž byl třeba postmodernismus fascinován především její „pokleslostí“. Pro řadu příslušníků mladších generací ale tento elitářský nadhled ztratil svůj smysl, a tuto specifickou oblast současné kultury berou stejně vážně, byť ve zcela opačném smyslu, jako ji bere kapitál zainteresovaný v konzumní zábavě naší civilizace. To co na ní často oceňují současní umělci je schopnost těchto žánrů projektovat do svých fiktivních světů spekulativní vize, které jsou i jakýmisi laboratorními testy řady ideologických konstruktů, jejichž aplikace si tak protrpěla naše společnost zvlášť v průběhu své moderní historie. 

We grow accustomed to the Dark –
When Light is put away –
As when the Neighbor holds the Lamp
To witness her Good bye –

A Moment – We Uncertain step
For newness of the night –
Then – fit our Vision to the Dark –
And meet the Road – erect …

(Emily Dickinson)

Asi se stal zázrak. Po dlouhých dnech strávených v temnotách jeskynních labyrintů jsme ucítili pravidelné závany svěžího vzduchu. Netrvalo dlouho a závany s proměnily ve stálý průvan. Krátce poté se před našim očím, přivyklým jen na mihotavým světélkům lampiček, naskytl kouzelný pohled, všude nad našimi hlavami se rozprostřel světelný koberec s tisíci blikajících světélek. Až po několika nadechnutích a vydechnutích nám došlo že stojíme pod nebeskou klenbou jasné noční oblohy. Že jsme konečně venku nám napovědělo i cvrlikání a houkání z houštin nás obklopujícího lesa. Po dlouhém pobytu v říši mrtvých minerálů jsme cítili jak ona sounáležitost, která nás udržela při životě se přenáší i na široké okolí teplého, pohybujícího se bytí tvořeného faunou i flórou. I přes měkký mechový koberec na kterém jsme stáli jsme intenzivně cítili jako bychom byly součástí něčeho nás zdaleka přesahujícího, symbiózo všech procesů a bytí. Byla to jen iluze kouzelné chvíle, ale její kouzlo v nás doznívalo ještě nějakou dobu po tom, co jsme našli cestičku směřující z lesa ven.

Tíživé otázky dnešní doby, jakými je třeba téma vzájemné tolerance a odlišnosti (neodvratně vyvolávající diskuzi o emancipaci rolí, identit a hodnot diskriminovaných někdy i v uměleckém prostředí), vidina ekologické apokalypsy (a s ní spojené úvahy o smysluplnosti tvorby tváří tvář zániku, alternativních možnostech jejího zvrácení, či aspoň přežití a nápravy), rostoucí sociální nerovnosti (neodvratně vyvolávající otázky o roli umělců v dnešní společnosti, adekvátnosti a efektivitě jejich angažovanosti) i řada dalších, jsou zvlášť silnými podněty k onomu spekulativnímu ohledávání prostřednictví jejich konfrontace s fiktivními narativy a imaginárními světy. I tváří tvář tak vážné tematice se přitom nelze vyhnout jistému sblížení se subverzivní a ostré hrany polarit změkčující úlohou kýče. Přiblížení se„nízké“, vážnou dospělostí tak pohrdané zábavě a pohádkám pro dospívající a dospělé je tu tavícím kotlem, v němž umělkyně – čarodějky mohou ukuchtit svou poetickou parafrázi možných cest z pastí současného světa. Příběh vložený do příběhu, obrázek překrývající další obrázek, instalace či scéna do níž divák vstupuje aby ohledal všechny indicie a zamyslel se nad možnými významy či vyprávěními které z nich dokáže složit. 

Už se rozednívalo, když jsme dorazili na malý palouk, v jehož koutu se krčila pitoreskní dřevěná chatrč. Před ní stál ohromný kovový kotel, takový v jakém v pohádkách zlé ježibaby vařily unesené děti a pod ním příznačně pořádně roztopené ohniště. Následoval další hod kostkou d20, zda naše průzkumné schopnosti odhalí nějakou past či překvapení. Podle všeho však na nás nic záludného nečíhalo. Byl to doopravdy cíl naší cesty? Kde jsou ony podivné bytosti, jež jsme zde měli nalézt? Zatímco jsem nerozhodně stáli uprostřed palouku a zvažovali naše další kroky, neznámá tekutina v kotli čím dál tím více svým hlasitým bubláním dávala najevo že se dostává do stavu varu. Sloup kouře, který z ní přitom stoupal byl čím dál hustší a začal klesat a rozprostírat se po celém palouku. Začalo nám být jasné že něco není v pořádku. S tím jak houstnul byla také patrnější jeho nepřirozeně fialková barva. Na poslední chvíli se pokoušíme o záchranný hod kostkou, doufáme že nám vyjde dostatečná odolnost vůči magii abychom se z moci kouře včas dostali. Padá nám však jen nízké číslo a výsledná hodnota je na požadovaný limit moc nízká. Jeden po druhém nad sebou ztrácíme kontrolu jako tající sněhové vločky. Nakonec už nevnímáme ani sebe ani své okolí. Cítíme jen opojnou exotickou vůni a vznášíme se v lehce růžovém nekonečném světle. 

Barevné světlo v různých odstínech se v posledních letech stalo v umělecké praxi jednou z nejpopulárnějších instalačních strategií. Je dobře pochopitelné proč – sceluje prostory instalace a výstav, vytváří jednotnou atmosféru a specifická teplá či studená barevnost vyvolává v divácích také žádané psychické reakce. Umělec si touto světelnou syntézou vymezuje prostor svého umění jasným estetickým gestem. Divák pak naopak vstupuje do jasně ohraničeného místa, v němž je každá součást sladěná s těmi ostatními jedinečnou atmosférou. Další oblíbenou strategií je i apropriace oněch „pokleslých“ výtvarných forem populární kultury a aplikování jejich svou neumělou elegancí často banalitu původní profesionální manýry přesahujících variant do výstavy. Jistě obojí v lepších případech úzce souvisí i se samotným tematickými východisky a záměrem který by nám umělci na výstavě rádi zprostředkovali. 

Nemáme svá těla, ale vidíme, slyšíme, cítíme. Plaveme nekonečným prostorem růžového světla a kolem nás i přes nás, se rovněž volně pohybují tvary, černé linie, symboly a nápisy. Jakýmsi nepochopitelným způsobem se ale mezi tyto lineární prvky zatoulala i opravdová skleněná láhev od Coca Coly. Už je to pro nás něco cizího – věc co má hmotu, pevný tvar, nemáme ani ruce abychom ji uchopili. Náš čas nemá hranice stejně jako tento prostor. Vymysleli jsme si však aspoň zábavnou hru. Plovoucí prvky se snažíme silou vůle složit do velkých obrazců tarotových karet. Každá z nich vydrží aspoň nějakou dobu pohromadě a je nejen symbolickým vyjádřením každého z nás, ale i našimi dočasnými, myšlenkou na ně pohromadě držícími těly. Nemáme kostky, kterými bychom mohli hodit při pokusu o únik z tohoto kouzla. Volba mimo hranice tohoto světa je nám odepřena. Zůstali jsme jen my avataři – naši hráči uvízli ještě bezmocněji v banalitě koloběhu běžného světa tam někde jinde. Karty jsou tím co je naším výkladem a budoucností, kterou už ale současně navždy zůstaneme. 

Björnsonova w/ Tamara Antonijević, Lucia Kvočáková, Lucie Svoboda Mičíková, Tanja Šljivar, Nik Timková, Zuzana Žabková

Just a Few Moments Ago, We Were Waiting for Ages,

site responsive enviroment for 12 Čosity cards 2021