Esej o současném stavu umělecké kritiky, publikovaná na blogu Ceny Věry Jirousové pro kritiky umění
CELÝ TEXT NA BLOGU CENY VĚRY JIROUSOVOVÉ ZDE
Byly časy, kdy vyjádření kritika k řešení a kvalitám uměleckého díla byly skutečným autoritativním a normativním soudem, zásadně ovlivňujícím nejen vnímání díla kulturní veřejností, ale v době před využíváním technického zobrazení děl, rovněž často prvním způsobem, jakým se čtenáři s díly seznámili a vytvořili si o nich primární představu. Autoritativní pozice, ze které mohl vycházet například jeden z otců umělecké kritiky, Denis Diderot, ve svých proslulých zprávách z pařížských Salónů, nicméně byla spojená i s jeho širší proslulostí jakožto literáta a filozofa. Etický rozměr takového přístupu, spojený s morálním étosem osvícenského filozofa, je v takovém případě nasnadě, stejně jako jeho nároky na umělecká díla, zahrnující požadavek „morální“ autenticity umělcova výrazu. I proto se sám Diderot natolik ohnivě obhajuje v úvodu svého komentáře tvorby pruské umělkyně Anny Dorothey Therbusch, v jeho kritické zprávě ze Salonu roku 1767. Možné podezření na osobní zainteresovanost či dokonce intimní vztah k autorce (která vytvořila i jeho proslulý, v grafických reprodukcích tak rozšířený, polonahý portrét), kritik vášnivě popírá. V dalších odstavcích jeho kritiky pak následuje již zdánlivě objektivní zhodnocení prezentované práce umělkyně, která nenaplnila jeho očekávání. Diderot se jí ale z dnešního úhlu pohledu zjevně mstí i za to, že zůstala nenaplněna jeho manipulativní a vlastnická očekávání, jež doprovázela jeho podporu při uvedení Therbusch do francouzského prostředí….
ART HAS NO HISTORY 