Teddy Bears a podobné roztomilosti

Text k výstavě Martina Kyrycha ve Studiu Prám, Praha

vernisáž 15. 2. 2022, výstava trvá do 8. 3. 2022

Jediné pohodlné křeslo v mém domově dlouhodobě a v podstatě bez přestávky okupuje můj ohromný plyšový medvěd. Dostal jsem ho kdysi jako tichého společníka do staromládenecké domácnosti. Jeho uvolněný úsměv a už na pohled hřejivě měkká srst z něj skutečně, spolu s klidným pohledem jeho tmavých očí, dělají někoho díky němuž se i během chladných nocí cítím trochu méně sám a zoufalý. Takový roztomilý sedící méďa je prostě jakousi náhradou za archetypální pohodlí rodinného krbu. Jeho pohodovost a vyrovnanost jsou jistě v lecčems i zhmotněním průmyslového kýče, který doprovází tyto ikonické „teddy bears“ již více než století jejich produkce. Sentimentální estetiku, navíc zdůrazněnou až dětskou roztomilostí jejich velkých hlav a poněkud antropomorfizované tváře, jistě můžeme poněkud narušit průzkumem okolností historie jejich vzniku i jejich spojením s osobností dnes ambivalentně vnímaného amerického prezidenta Theodora „Teddyho“ Roosevelta a jeho lovecké vášně. Nicméně po té troše intelektuální dekonstrukce kýče se stejně rádi v soukromí svých domácností vrátíme k těmto tak roztomilým a přitom nenáročným plyšovým společníkům.

V něčem mi to připomíná i pozici současné malby. I přes veškerý vývoj, výdobytky a přesahy umění posledního století a navzdory všem výtkám vůči ní jakožto něčemu snadno komodifikovatelnému, co se často ze své role estetického vyjádření posouvá k pouhé funkci dekorace nad gauči movitějších zákazníků, nebo ještě hůře se stává nejlépe stohovatelným objektem ve skladech spekulatvních sběratelů současného umění, stále zůstává něčím podstatným a nenahraditelným v očích skoro každého milovníka současného umění. Umělci ani jejich diváci se stále nemohou obejít bez oněch možností obrazové roviny přetvořené ruční malbou barevnými pigmenty v imaginární prostor pro naše estetické požitky.

Malby Martina Kyrycha si v tomto nesou leccos z oněch výše popsaných dvojznačností. Na jedné straně se na nich obvykle vyskytují figurativní témata spojená s jistou roztomilostí, poklidem či lehkými akcenty milého humoru. Na straně druhé, při vnoření se do jejich obrazového pole rychle narazíme na trochu znepokojující neklid, spočívající nejen v expresivitě malířského gesta, ale také v tom, jak se díky tomu pro nás komplikuje i onen zdánlivě bezpečný a pohodový na první pohled z dálky čtený motiv. Ostatně právě velký plyšový medvídek je pro na této výstavě představenou sérii obrazů ikonický. Pokud bych si takový jeho obraz pověsil doma a denně na něj narážel svým pohledem, asi bych byl poněkud nervózní, jelikož bezpečí a teplo mého domova by díky tomu rovněž snadněji odhalovalo své skryté mezery, díry do krutého a nebezpečného světa tam venku. Právě v oné neustálé metamorfóze mezi nevinně a intimně roztomilým dojmem a znervózňující intenzitou samotné malby, jíž divák prožívá při vnímání Kyrychových maleb, cítím asi také jejích největší sílu. Právě to jim v mých očích dává sílu a smysl přesahující pouhou roli dekorativního „gaučáku“ a otvírá jejich prožitek jako hravého podobenství světa v němž žijeme.

Viktor Čech