recenze výstavy v ART ANTIQUES, květen 2022 – online ZDE
ADÉLA MATASOVÁ: METASYSTÉMY, GALERIE STŘEDOČESKÉHO KRAJE, KUTNÁ HORA, 20. 3. – 5. 6. 2022, KURÁTOŘI: VERONIKA MAREŠOVÁ, MICHAL KOLEČEK, WWW.GASK.CZ
Nevím, kde jsem ho cestou českým uměním posledních desetiletí ztratil, nicméně onen intenzivní pocit okouzlení a vnoření se do světa současného uměleckého díla mne v lokálním kontextu u autorů starších ročníků již před nějakou dobou z velké části opustil.
Stály za tím jak proměny umělecké poetiky, tak jistá generační distance, která se od aury starších umělců postupně překlopila v nadhled nad tvorbou mnohem mladších autorů. Myslím si, že tento „disenchantment“ prožívá či prožila velká část lidí, kteří se delší dobu zajímají o současné umění i jeho proměny. Dokonce mám někdy podezření, že mu určitým způsobem podléhá i velká část samotných umělců, kteří pod tlakem neodvratné životní reality i vyprchavší rezonance jejich výrazu s danou dobou zůstanou spíše už jen profesionálními řemeslníky plnícími i nadále svůj estetický produkční plán. O to větší mám radost, když se setkám s uměleckou tvorbou, která nejen že neztratila nic ze své i v dnešním kontextu živé síly sdělení, ale dokáže i mne samotného jako diváka pořádně vymáchat v moři prožité zkušenosti.
Něco takového se mi po delší době stalo právě při návštěvě výstavního projektu zrealizovaného Adélou Matasovou (*1940) v kutnohorském GASKu. Jedná se jistě o autorku, jejíž díla jsme i v posledních letech mohli vícekrát zhlédnout na řadě výstav, nicméně na současné přehlídce její tvorby, sestavené z novějších děl zapojených do kontextu jejího dlouhodobějšího směřování, je zásadní právě to, nakolik dokáže diváka vtáhnout do světa autorky a udržet ho v něm – odkloněného od všednosti – po celou dobu procházení expozicí, a dokonce i dlouho poté. Aspoň já jsem tímto prožitkem odcházel prosáklý ještě na značnou dobu.
Kutnohorská výstava Adély Matasové je v jistých ohledech přehlídkou retrospektivní, v mnoha dalších jí ale určitě není. Jedná se totiž zjevně stále o autorský pohled na vlastní tvorbu, podmíněný aktuálním směrováním umělkyně a zpětným hledáním kořenů těchto tendencí u mnoha děl vzniklých v průběhu její dlouholeté tvůrčí činnosti. Zmiňovanému vnoření diváka do tvůrčího světa autorky přitom napomáhá i provedení výstavní architektury, která nenechá naši pozornost uniknout mimo to, co máme vnímat především – tedy vystavená díla. Je toho dosaženo precizní prací s osvětlením i barvou a materiály paneláže a adjustace. Celá návštěva výstavy díky tomu může velmi snadno splynout v jeden nepřerušený prožitek, který není nepodobný i autorce velmi blízkému médiu environmentální instalace (i přesto, že se jistě jedná také o zásluhu kurátorů a architektů projektu).
Jedním z aspektů, který tvorbou Matasové zjevně prochází v různých metamorfózách již od 60. let, je její uchopení lidské tělesnosti a místa, jež zaujímá v organických systémech biosféry. Výrazně to lze vnímat již u série raných děl souhrnně označených jako Subjektivní krajiny (cca 1963–1967). Tyto kresby či malby odhalují také jednu z autorčiných výchozích inspirací, kterou ale zcela tvůrčím způsobem přetavila, jak je zjevné v její pozdější tvorbě, do specificky systematické, až analytické polohy. Jedná se o tehdy stále ještě živou tradici českého informelu, oproti níž je ale již v těchto pracích vidět zájem o hledání pravidel růstu a logiky kompozice. Zmíněná tělesnost pak naplno vystupuje v řadě reliéfů vytvořených z organické pryskyřice, které vznikly na přelomu 60. a 70. let. Detaily tvarosloví lidského těla, jako je plastická forma ucha či rtů, se zde staly prostředkem pro kompoziční hru mezi křivkami hmot, které nám i ve svém monumentalizovaném měřítku musí neustále asociovat napětí spojené s těmito smyslovými a komunikačními orgány.
Velmi zajímavou, byť v tvorbě autorky ne tak viditelnou linií uvažování je pak v polovině 70. let vznikající soubor vlastně utopických architektonických projektů, označených jako Future Architecture. Tyto kresby vizí, zjevně poučených jak oním organickým tvaroslovím, tak strukturami přírodních systémů, poodhalují až nečekané souvislosti tehdejšího uvažování Adély Matasové, které přesahují nejen lokální kontext izolované atmosféry československé normalizace, ale také hranice volné tvorby a v mnohém připomínají práci architekta či výzkumníka spekulujícího nad mechanismy lidské zkušenosti v prostoru a v hmotě, jak to známe u řady soudobých jmen světové vizionářské architektury či instalačních experimentů. Autorka na toto uvažování ostatně navázala ještě v imaginárních, do fotografií zakomponovaných architektonických Fiktivních projektech z let 1997–2001.
S tvorbou autorky je především v 80. a na počátku 90. let spojen další zajímavý výtvarný postup. Je jím využití vlastností papírové lněné hmoty při vytváření často monumentálních objektů a instalací. Úvodní koridor výstavy pohledově ovládá právě taková její realizace Situace II z let 1991–1992, která nám potenciál autorčiny přetransformované inspirace informelem ukazuje v trochu jiném světle. Symbolická rovina až postmoderní hry s formátem oblouků, opřených o postranní stěny, zde vstupuje do dialogu se silně rezonující materialitou modelace papírmašové struktury. Stejně jako v řadě předchozích děl, i zde jistá křehkost materiálu a jeho zpracování vytváří působivé spojení s monumentalitou realizace.
Zdánlivě velmi odlišnou podobu získala řada děl Matasové vzniklých od 90. let až do současnosti, která využívají možností dnešních technologií, kinetického a motorizovaného pohybu a vlastností technických materiálů, jako je kov či elastická látka a světelné efekty. Ať již jimi jsou měkce haptické textilní „kinetické reliéfy“ z cyklu Skryté podoby (1997 a 2001–2005), či z kovu a pohybujících se zrcadel vytvořené objekty z cyklu Komunikace (1993/2020). I když tyto autorčiny „stroje“ získaly velmi technickou a současně abstraktní podobu, ve skutečnosti v nich dále rozvinula svůj zájem o strukturální a systémové komponování (které je v některých jejích dílech spojeno i se zvukovou složkou) a především o pohrávání si se senzuálními a komunikačními mechanismy naší biologie (tedy něčeho, co z hlediska formy ohledávala již ve svých reliéfech z let 1969–1970). Nejinak ostatně působí i autorčina monumentální instalační intervence do cihlové terasy zahrad GASKu nazvaná Dešťová stěna IV (2021), tvořená řadou svazků kovových prutů. Nehledě na její možné kinetické reagování na venkovní počasí, již samotné spojení formy jakýchsi snopů a ostře kovového materiálu vyznívá pro naše smyslové asociace podivně lechtivě.
Spolu s dalšími vystaveními díly, jako jsou autorčiny performativní situace zachycené na velkoformátových fotografiích (2010–2014) a také videa – především ne tak dávno v Rudolfinu vystavená multikanálová videoinstalace Každý se někdy chtěl dotknout jsoucnosti (2021–2022) –, ukazuje velmi citlivě vybraná a prokomponovaná kutnohorská výstava jedno: autorčinu dlouholetou a velmi kultivovaně artikulovanou cestu za ohledáváním lidského organismu jako senzuální formy, neustále poměřované s podněty mezi jednotlivými členy našeho civilizačního mraveniště i jeho technologickými výdobytky. I když jsme, jak zmiňuji už na počátku, měli v poslední době řadu možností se s autorskou tvorbou Adély Matasové setkat, je to právě zde recenzovaný výstavní projekt, který dokázal dílo této výrazné osobnosti českého umění posledních desetiletí odhalit ve velice komplexní a intenzivní prezentaci. Zvlášť na poměry dosavadního, dalo by se říct poněkud konzervativně dekorativního programu GASKu, jde o velmi výrazný počin, který by se jinak neztratil ani v zahraničním kontextu.
ART HAS NO HISTORY 