Galerie jako místo a jako komunita

text v knize věnované historii Galerie Entrance “Galerie Entrance 2005-2019”, Praha 2021, věnovaný především Videokempu 2013, který proběhl ve spolupráci s touto galerií.

Úryvek z textu:

…

Meziprostor, zóna, komunita

Videokemp měl již od svého prvního ročníku svoji silnou specifičnost v onom dojmu, že se aspoň v průběhu dne výstavy jedná o skutečný kemp. Někteří kolemjdoucí se toho zjevně báli. Přesto však převažovala pozitivní nálada, a to i díky oné sváteční atmosféře spojené s přítomnou komunitou stanujících umělců. Asi

i proto jsem už v jeho počátku Videokemp přirovnal k modelu, který anarchistický filozof Hakim Bey definuje jako „dočas- nou autonomní zónu“ (TAZ). Jeho definice je založená na inspi- raci pirátskými komunitami v Karibiku, jež alespoň na krátký čas vytvořily alternativu dobovým systémům moci a kontroly

v podobě rovnostářské, společně rozhodující komunity. I když jsme nikdy nechtěli Videokemp zatáhnout do explicitně politické polohy nástroje angažovaných postojů, vždy bylo v jeho pojetí chápáno určité implicitní vymezení se vůči tradičním strukturám toho, jak funguje nejen institucionalizovaná prezentace umění, ale i samotný veřejný prostor, v němž cokoliv jiné a nezařaditelné stále pro plno jedinců představuje primárně především ohro- žení. I když prostředí klášterní zahrady poněkud otupilo ono pro- vokativní ostří, když se takový umělecký kemp vyskytl v nějakém z běžně velmi frekventovaných veřejných městských parků, zmí- něné napětí mezi historickým rámcem a v něm se usadivší dočas- nou intervencí tuto situaci posunulo do poněkud jemnější, ale
i sofistikovanější podoby.

O tomto komunitním charakteru Videokempu zde píši i z dalšího důvodu. Je jím to, nakolik vlastně kláštery ve svém jádru rov- něž vycházejí z myšlenky života v komunitě, definované do jisté míry společným rozhodováním a vzájemnou rovností. Je tomu
tak samozřejmě v méně „anarchistickém“ chápání takového jevu, kde imperativ mají přesně definovaná pravidla a uzavřený životní styl. Nicméně na počátku zmíněná zvláštní atmosféra zahrady Břevnovského kláštera, která se přes prosklené stěny oranžerie promítá i do vnitřních prostor galerie Entrance, je oním duchem místa silně prostoupená. Galerie, která je na hony vzdálená ruchu okolního města, přitom ale není jako řada jiných kulturních institucí pouhým místem úniku před krutou realitou současného světa, skrytým v idylickém fragmentu sněné minulosti. Je naopak živým organismem, v jehož rámci je onen vnější svět uváděn ve formě uměleckého vyjádření do jemného dialogu na heterotopní půdě znovu vybudovaného historického prostředí.