Lucie Ferlíková – Denisa Krausová : Včera, dnes a zítra

Lucie Ferlíková – Denisa Krausová : Včera, dnes a zítra

Galerie Entrance

28. 02. – 18. 03. 2007

publikováno v časopise Ateliér

Název Včera, dnes a zítra nám může asociovat různé věci – od trvalé hodnoty daného uměleckého média, přes rytmus života a záležitostí s ním spojených, až po známý film Vittoria De Sici s Marcelem Mastroianim a Sophií Lorenovou v hlavních rolích. Výstava obrazů a kreseb Lucie Ferlíkové a obrazů Denisy Krausové v galerii Entrance nese název podle stejnojmenného pandánu obrazů Lucie Ferlíkové (. Obě autorky, původně spolužačky z brněnského ateliéru Martina Mainera jsou si, i přes na první pohled zřejmou odlišnost svého projevu, blízké především svým přístupem k ploše obrazu jako prostředí do nějž transfigurují svou tělesnou i psychickou osobnost. Obrazový prostor se pro jejich malovaná alter ega stává jevištěm vnitřně prožívaných vášní, tužeb i krizí se zřejmým a neskrývaným autoterapeutickým kontextem. Tento hravý moment, kdy se panenky dívčích her, se svou zástupnou rolí, dostávají do víru a bouří komplikované existence dospělé ženy se u obou umělkyň projevuje složitou významovou strukturou jejich děl, formálně i obsahově odkazujících k různým aspektům životní zkušenosti, kde ale nepopiratelně dominuje problematika ze všech nejprožívanější – tedy milostná a sexuální.

Lucie Ferlíková ve svém už zmiňovaném pandánu (Včera a dnes, Dnes a zítra) i ve svém cyklu obrazu Pierotů a stejně tak i ve vnitřním napětím prodchnutém cyklu Ostrovů reaguje především na problematiku citových vazeb a vnitřní izolace, k čemuž odkazují i vystavené výchozí kresby charakteristické onou “terapeutickou“ surovou bezprostředností.

Oproti osamělým, na volné ploše plovoucím, či vůči pozadí odsazeným, izolovaným postavám Lucie Ferlíkové, jsou obrazy Denisy Krausové přímo zahlceny různými vrstvami vizuální i významové řeči a ambivalentním měřítkem bytí věcí v umělčině vizuálním království. U obou umělkyň se samozřejmě projevuje v dnešní situaci pomalu nepostradatelné post-konceptuální poučení o relativitě malířského jazyka, u Denisy Krausové ale můžeme sledovat mnohem širší spektrum přivlastněných si vizuálních strategií, které ovšem autorka syntetizuje do komplexního výtvarného projevu. Další podstatnou charakteristikou jejích obrazů je pak také moment jisté vizuální archivace různorodých emocionálních zážitků, jež oproti figurativně projektovaným emocionálním situacím Lucie Ferlíkové vytvářejí „vizuální“ deníček obsahující různé aspekty zkušenosti počínaje osobním životem, dojmy z konkrétních míst a konče zkušeností v roli umělkyně.

Pozoruhodná tvorba obou umělkyň si jistě „koleduje“ i o srovnání s masovou tvorbou „streetartu“, jehož práce s osobní zkušeností je jim určitě blízká, ovšem na rozdíl od jiných představitelů výtvarné scény, kteří přebírají hlavně jeho stylovou atmosféru se obě umělkyně stavějí do mnohem distancovanějších a osobnějších pozic.

Viktor Čech