Jiří David : Maadha kai? Madadayo!

Galerie 5. patro
13.10.-6.11.2010

publikováno v časopise Ateliér

Jiří David se určitě řadí mezi ty umělce, kteří v rámci své tvorby reflexi svého duchovního i tělesného „Já“ rozhodně neskrývají a naopak ji hojně a často používají v rámci celé řady svých děl. Týká se to i jeho poslední výstavy uspořádané v pražské galerii 5. patro a nazvané poněkud podivně Maadha kai? Madadayo!, což je ve skutečnosti fonetický přepis krátkého japonského dialogu z filmu Akira Kurosawy znamenající „Jsi připraven (na smrt)? Ještě ne!“. Výstava se skládá z několika od sebe instalačně i formou oddělených částí, ovšem je zřejmé, že autor jako hlavní médium výstavy akcentuje fotografii. Cyklus panoramatických fotografií zachycuje bezútěšně působící krajinu vyplněnou křovinami. Digitálně upravený formát přitom obsahuje vertikální černé pásy, podobné efektu špatně založeného filmu, ovšem zde se jedná o umělý zásah, působící svou černotou ve střední části divákem vnímaného díla jako jakési znásobení nicoty vyvěrající ze zbytku snímku. Tento motiv David ještě zvýraznil instalací tvořenou vycpanou černou zmijí „plazící se“ po ploše velké černé čtvercové fólie. Toto autorem stále zdůrazňované přiblížení se prázdnotě a nicotě reprezentované především černou barvou, ale i vizuálními prvky blízkými klasickému pojetí marnosti – vanitas, nevyhnutelně vede k tomu, co zakódovaně naznačuje i název výstavy, totiž momentu autorova nepřímého ale intenzivního setkání se smrtí. Tento moment ovanutí chladným dechem Thanata autor v rámci své osobním zkušenosti přibližuje videem, v němž se s rozstřesenou kamerou v ruce pokouší rozbalit balík, v němž se, jak se následně ukáže, nachází urna s ostatky jeho příbuzného. Toto video působí z celé výstavy určitě nejupřímněji a nejjednodušším spůsobem je ze přiblížen i moment jakým autor svoji osobní zkušenost propojuje se zkušeností obecně sdílenou. Odlišnou polohu zaujímá druhý na výstavě vystavený cyklus fotografií, v němž se autor zdaleka ne poprvé ve svém díle zpodobnil v pozici zcela obnaženého, pohledům diváků odhaleného „já“, ve své úplné tělesné i psychické přítomnosti. Jeho pozice na těchto fotografiích získávají až erotický náboj, když se zde autor vůči přírodě vztahuje jakožto k prostředí, vůči němuž projevuje

svůj dvojznačný vztah ležící mezi polaritami úzkosti z ní spojené s pocitem zranitelnosti a neustálé organické, s libidózním nutkáním spojené, touze po kreativní realizaci bytí v tomto světě. Můžeme si samozřejmě klást otázku do jaké míry je toto Davidovo už několikáté využití momentu odhalení se autora, jeho integrity jako jedince a křehkosti jeho bytí v tomto světě, spojené vždy s prezentací jeho těla, pouhým exhibicionismem, či zda tento přístup, kde stojí umělec vůči divákovi jako jedinec v určité distanci, má oproti expresivnímu projevu vynucujícímu si přímou divákovu emotivní participaci své výhody. Ona sebeprezentace, v níž je umělec zastoupen ve své „celistovosti“ svým tělem, nese jednoznačně rysy spojované s narcismem. Jiří David je zde oním Ovidiovým Narcissem, který po onom sebeokouzlení, jenž způsobilo jeho plné sebeztotožnění se s jevy okolního světa, vztahuje své tělo-já mnohem citlivěji k událostem života, které bychom jinak radši zapudili do nejhlubších propastí své psyché. Toto plné ztotožnění se se svým tělem sebou ovšem přináší i zvýšenou citlivost k možnosti jeho stárnutí a zániku. Kreativita podnícená právě jasným vědomím své celkové přítomnosti v tomto světě se zde stává i pastí děsící možností zániku, kterou nezažehnáme ani sebeintenzivnější tvůrčí aktivitou. Narcissus se zde na své cestě potkává s Thanatem, lidská bytost s vědomím svého zániku, jehož čas ještě nenadešel, ale jehož nevyhnutelnost nám byla tímto setkáním připomenuta. Divák s tímto existencionálním tlakem ale přímo konfrontován není. Právě narcistní pozice autora zde umožňuje vytvoření oné distance a divák se k dílu musí přibližovat mnohem komplexnějším způsobem, než pouhou přímočarou emotivní reakcí. Jiří David ve své poslední výstavě tedy vlastně nepřinesl nic co bychom z jeho dosavadní tvorby již v nějaké poloze neznali. Přesto se zde jeho dosavadní „obsese“ objevily propojené v zajímavé konstelaci, v lecčems zajímavější než je současné módní vyzdvihování afektované pseudodekadence. Druhou věcí je instalace samotné výstavy, jejíž kvalita ani zdaleka neodpovídá autorovým ambicím a působí dojmem rychlé improvizace. Přesto lze konstatovat, že tato výstava prezentující především konvnečnější formát fotografie a doplněná několika menšími uvolněnějšími realizacemi může divákovi leccos nabídnout a můžeme v ní nalézt řadu zajímavých spojení s celým spektrem pozic současné umělecké scény.

Viktor Čech