Prague Biennale 6 aneb co s ním
Nákladové nádraží Žižkov, 6.6.-15.9.2013
publikováno v časopise Ateliér
Záležitost nazvaná Prague Biennale začínala před lety s velkými ambicemi. Prostory Národní galerie a posléze rozlehlé karlínské haly, poskytly prostor pro velkoryse míněnou sestavu sekcí a ambice iniciátorů bienále vytvořit pro středoevropskou oblast zásadní pravidelnou akci. Formát bienále začal být v devadesátých letech univerzálně využívanou formou, spojenou nejen s vystavováním současného umění, ale především s jeho přiblížením širšímu publiku a také se zhodnocením turistického potencionálu dané lokality. V tomto ohledu bylo jistě zajímavým počinem organizátorů námi zde řešené akce bienále v albánské Tiraně. To propojilo exotičnost chudé periferie Evropy a místní rovněž specifické bující výtvarné scény s mezinárodní uměleckou komunitou. Po vzoru staršího havanského bienále tak vytvořilo směs, která spojila umělecký a exotiku žádající turismus se stimulativním prostředím pro místní i zahraniční tvůrce.
Pražské bienále oproti tomu bylo od začátku ve značně odlišné pozici. I přes později rozhádané „manželství“ prvních dvou ročníků s Národní galerií a snahy o velkolepou propagaci za pomoci generálního sponzora se povědomí o něm ročník od ročníku mezi širší veřejností neustále snižovalo. Jistou tečkou za oněmi ambicemi po vytvoření prostorově velkolepé akce srovnatelné alespoň rozsahem se špičkovými „regionálními“ bienále, jako jsou ta v Berlíně, Lyonu či v Istanbulu, se stalo opuštění prostorů karlínských hal a přesun posledních dvou ročníků akce na pražskou periferii. Tato strategie operující i se specifičností atmosféry vybraných industriálních objektů, jako byl modřanský objekt Mikrony, prodchnutý podnikovou atmosférou osmdesátých let, či v současnosti bienále hostící funkcionalistický areál Nákladového nádraží Žižkov, však v důsledku vedla ještě k větší izolaci akce od publika a i k faktickému posunu jejího statusu z oblasti „regionálních“ akcí mezi ty „lokální“. Jinými slovy z bienále se postupně stala trochu rozsáhlejší akce, složená z několika mála kurátorských projektů.
Po předloňské snaze zatraktivnit akci zapojením tehdy velice populárního jevu současného indického umění, se letošní bienále nese v duchu jisté rezignace a soustředění se jen na několik základních, z dřívějška pokračujících sekcí. Tomu odpovídá i plošný rozsah akce, která v ohromném areálu zabírá jen několik, v jeho jádru skrytých prostor, které tápající návštěvník jen ztěžka hledá, nejlépe za pomoci mapky na propagačním letáčku. Co nám tedy letošní Prague Biennale 6 vlastně nabízí? V celku se jedná o pět sekcí. Mezi nimi je i jako částečně samostatná přidružená, na oblast fotografie zaměřená sekce Prague Biennale Photo 3. Kurátor této expozice Pavel Vančát, prezentuje divákům oproti většině následných sekcí jasně formulovaný projekt, řešící současnou situaci fotografie, a to jak jako média v rámci uměleckého provozu, tak také jako obecného civilizačního jevu. Název Rekonstrukce fotografie zohledňuje snahu mnoha vystavujících autorů o interpretaci pozice fotografického zobrazení v jeho „posmrtné“ situaci. V expozici je vedle specializovaných umělců-fotografů zastoupena i řada umělců řešících jeho dějinnou roli především v rámci subjektivních a esteticky procítěných realizací. Klasikové média, jako je svými pozdními barevnými pracemi zastoupený Jaroslav Rössler či naopak klasicky šedý Jan Svoboda zde jsou konfrontováni se současnými autory, jež docházejí ve své práci k abstrakci vzešlé z rozboru fotografických mechanismů, estetiky jistě vycházející z pozic takzvané „konceptuální fotografie“, nicméně vedoucí k mnohem autonomnějšímu tvůrčímu výrazu. Jako klasický případ lze jistě uvést tvorbu Jiřího Thýna. Naopak další autoři jako třeba Chris Jones, navracející dvourozměrnost plochy fotografie do spektakulárnosti trojrozměrného objektu, řeší dědictví mimetické funkce fotografie.
Následující sekce Expanded Painting, samotnými organizátory bienále Helenou Kontovou a Giancarlem Politim pokládaná za stěžejní a také jimi spolu s Nicolou Trezzim kurátorovaná, se již tradičně zaměřuje na současnou pozici malby a její „přesahy“. Ve výsledku se jedná o kolekci obrazů a objektů, které v různé míře zohledňují trendy posledních desetiletí v oblasti „přežívání“ malby a jejích „návratů“. Vedle nezbytného odkazu ke klasikům, které tentokrát zastupuje Bruno Munari a současného českého tvůrce dotýkajícího se této oblasti jako je Luděk Rathouský, zde nalezneme především mix řady generačně i formálně různorodých autorů. Celá expozice působí, lidově řečeno, nemastně neslaně. Jako celek nabízí velice uniformní dojem, kde dominují menší práce a jen několik málo divácky sdělných kousků. Nemyslím si, že se jedná o slabost samotných autorů, mezi nimiž lze najít řadu jinak zajímavých tvůrců. Spíše je na vině samotný dnes již nepodnětný a neinspirující model této sekce a také charakter instalace, který nás de facto provází po celém bienále. Myslím jím absenci rozsáhlejších prací a instalací, což jistě souvisí se skromným rozpočtem akce, ale vzbuzuje to i dojem její jisté „komerčnosti“, kořenící ve většinovém zastoupení k prodeji vhodných artefaktů. Kurátoři této sekce nebyli schopni nabídnout zajímavý koncept ani vybrat alespoň několik poutavých děl. Spektakulární, stranou umístěná instalace Jakuba Nepraše v tomto ohledu působí spíše jako nepatřičný dodatek. Podobně spíše rozpaky budí jinak ze zajímavých východisek vzniklý pokus o instalační prezentaci obrazů od Luďka Rathouského. Někteří starší zahraniční autoři, kteří mají podpořit vyznění expozice, jako je Ital Agostino Bonalumi či Rumun Florin Maxa nepůsobí vedle ostatních tvůrců jako je třeba balijský exot Ashley Bickerton příliš logicky.
V jistém ohledu až nepostřehnutelně lze přejít z této sekce do sekce následující. Tato původně v historii bienále „česká“ sekce, která se také díky většinou kvalitnímu kurátorskému vedení spolu se sekcí slovenskou vyznačovala největší kvalitou, byla tentokrát svěřena kurátorské dvojici Zuzana Blochová a Patricie Talacko. Z hlediska řešení instalace i charakteru exponátů tentokrát tato sekce nevykazuje při prvním pohledu mnoho rozdílů od té předchozí zmíněné. Je to určitě škoda, protože i změna samotné výstavní architektury často pomůže lépe artikulovat kurátorský záměr. Ten je v tomto případě poněkud zřejmější, byť ho kurátorky nedokázaly příliš dobře artikulovat, nebo lépe řečeno se tomu přímo vyhnuly. Jako základ pro výběr děl do své sekce nazvané Flow, zmiňují především osobní výtvarné stanovisko autora, potlačující „intelektuální, logickou a spekulativní část myšlení“. Z tohoto hlediska je vlastně expozice velice konzervativní a zohledňuje hlavně výtvarné kvality esteticky přímočaře ocenitelných děl, vhodných znova jakoby hlavně pro prezentaci v komerčně orientovaném galerijním provozu. Poněkud paradoxně zde ony nepostradatelné klasické vzory zastupují Milan Grygar a Čestmír Kafka, jejichž sice individuální, ale s konceptuálním myšlením provázané a racionálním chápáním obrazového prostoru provázené dílo, lze do daného kontextu řadit jen z pozice historizovaného estetického nádechu ve formě jejich prací. S expresivním osobním vyjádřením spojená tvorba českých autorů jako je Václav Girsa či Matyáš Chochola, nebo intimnější Lenka Vítková, je zde spíše jen úvodem pro prezentaci zahraničních autorů, pohybujících se v poměrně širokém, výše definicí kurátorek nastíněném rámci. Současná česká umělecká scéna zde je vlastně zastoupená minimálně, za zmínku stojí komorní práce Viktorie Valocké. Ze zahraničních autorů pak třeba na tradici ruského postkonceptualismu navazující práce Pavla Peppersteina. Celkově lze říci, že záměr kurátorek je založený spíše na formálním vyznění děl a jejich výtvarné hodnotě, než na vztazích a blízkosti tvůrčích intencí jednotlivých tvůrčích osobností. Sekci nelze upřít jisté kvality, nicméně místo aby vyznívala jako živá a aktuální prezentace současné tvorby, má spíše charakter kvalitního výběru ze současné tvorby pro potřeby komerční galerie.
Do naprosto odlišného světa nás přivádí následující sekce slovenská, kurátorovaná Mirou Sikorovou-Putiškovou. Pod názvem Beyond the Art se skrývá výběr ze současné tvorby slovenských autorů, často však působících v zahraničním kontextu, zaměřených směrem sociální kritice a analýzám sociálních a komunikačních struktur. Místo obrazů a objektů zde nalezneme řadu videí, instalací a prezentací dávající jasný obraz o tomto proudu v současném slovenském umění. Z tohoto hlediska tato sekce uspokojivě naplnila své ambice. Druhou stranou mince je ovšem kvalita instalace, která ale možná vzhledem k charakteru prací nepřišla tak podstatná. Autoři jako Katarina Hládeková, Jana Kapelová, Matej Vakula či Jaroslav Varga zde prezentují řadu zajímavých prací, které se sice řadí k proudu, který je i v českém prostředí přítomný již řadu let, nicméně v kontextu tohoto bienále se stále jedná o jednu z nejzajímavějších prezentací. Jako příznačné dílo celé sekce lze vybrat například projekt Volný pracovný čas Jany Kapelové, trefně ve formě kurátorského výzkumu pojednávající pozoruhodný sociální jev doprovázející pracovní proces v současné společnosti.
Jako drobný doplněk těchto sekcí je pak na bienále přítomna i malá výstavka Hommage Miroslavu Tichému, prezentující osobitou tvorbu této bizarní postavy českého umění, která se v posledních letech stala hitem na světové umělecké scéně. Kurátor Roman Buxbaum ji vlastně pojal i jako propagaci jím organizovaného projektu, pracujícího s autorovou pozůstalostí.
Autor tohoto textu již v recenzi minulého pražského bienále zdůraznil jistou zbytečnost pokračování této akce v její dosavadní podobě, a i když se letošní expozice přes svůj ještě menší rozsah předvedla z hlediska kvality prezentace děl a možností nabízených výstavními prostory v lepším obraze, stále si myslí, že bez celkového přebudování celé struktury Prague Biennale nemá tento podnik další budoucnost. Pokud ono minulé bienále jako „neviditelné“ v podstatě pohřbil, to současné lze vzhledem k jeho (ne)významnosti nejen pro zahraničí, ale i pro českou uměleckou scénu, nazvat jeho poněkud elegantněji oděným pohrobkem.
Viktor Čech
ART HAS NO HISTORY 