text k výstavě Renaty Machýčkové v prostoru 3. Etáž v Rožnově pod Radhoštěm. Vernisáž 9.2.2018.
S nadšením jsem se vrhl na listování novou knížkou o umění. Její krásné novotou vonící listy z křídového papíru, které jsem od sebe roztržitě odděloval prsty, však najednou potřísnila ostře červená barva. Až po chvíli jsem i sám pocítil, že jsem se o jeden z listů říznul do prstu. Ve své podmanivé bělostné čistotě tak křehce působící materiál se současně projevil jako něco destruktivního, co svým ostřím může narušit i naši fyzickou integritu.
Tento moment se mi vybavil i při pohledu na poslední práce Renáty Machýčkové, v nichž je naopak rovina papírového materiálu narušována množstvím řezů ostrou čepelí skalpelu. Tato jemná práce s destruktivním nástrojem vytváří na původně hladké ploše vlnící se reliéfní strukturu, která v divákovi zase může vyvolávat především haptické asociace. Spojení křehkosti a jemné ruční práce s poněkud znervózňujícími náznaky násilí a destrukce jsou notou, která neustále brnká na divákovu senzitivitu.
Role tělesnosti, fyzický kontakt a materialitu asociujících podnětů hraje v tvorbě Renáty Machýčkové svou roli již dlouho. Dalším materiálem, který je pro ni zásadní je vosk. I když je svou tvárnou organicitou a fluidní teplou barevností v lecčems opakem papíru, podobně jako on může vzbuzovat zmíněné asociace. Zatímco u papíru si vybavíme tenkou blánu pokožky, vosk můžeme spojit s teplou tvárností tělesné hmoty obecně. I v případě vosku umělkyně využila onu techniku vyřezávání, kdy čepelí skalpelu narušuje uhlazenou voskovou plochu a vytváří křehkou šupinatou strukturu.
Rovina obrazu či reliéfu je autorku především zónou do níž projektuje svou tělesnou citlivost. Tedy to, jak je naše fyzická podstata neustále konfrontována s psychickou sebereflexí a sebedefinováním toho, co vlastně jsme my, co je naše tělo a co už je onen ostatní svět kolem nás. Toto neustálé sebevymezování, jenž doprovází náš život neustále, není vždy spojeno jen s pozitivním určením hranic. Často zde přichází ke slovu násilí ve svých mnohých podobách a fyzické zásahy. Ať již jimi je stříhání vlasů či nehtů, nebo fyzické odloučení od někoho kdo je pro nás natolik blízký, že ho vnímáme jako součást sebe sama.
Viktor Čech
ART HAS NO HISTORY 